|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Přece jen lépe být koncesionářem
Plebiscit je ošemetná věc. Je jenom málo otázek, jimž
hlasující opravdu rozumějí. (Naposled se volalo po referendu o
kardinální geopolitické otázce s technicky sofistikovanou
radarovou obranou – v té době byl rozhlas přecpán
nekvalifikovanými názory, převážně partajněideologickými,
populisticky účelovými. Samozřejmě začasté bez zřetele
k nezbytné ochraně bezpečnosti národního společenství.) Ale
otázky, jimž by hlasující rozuměli až moc dobře, zákonodárci
z referenda dávno vyloučili předem.
Řekněte, kdo by v referendu nehlasoval pro zrušení daní? Ale
co pak? Státní organismus přece nemůže touto demokratickou
cestou sebe sama de facto zrušit. Nedává o tom tedy hlasovat.
Švýcaři mají v té věci letité zkušenosti, a teď se doslýchám,
že proti svobodomyslným předpokladům si nepřejí minarety nad
modlitebnami. Jako by se opožděně mstili Osmanům, za to, že
(ovšem jinde než ve Švýcarech) sice povolovali křesťanské
modlitebny, ale též nesměly vyčnívat ze zástavby: tedy žádné
věže jaká třeba zdobí valticko-lednický park!
Teď se mluví o osvobození od koncesionářských poplatků, spor
se vede v parlamentě, ačkoliv by stačilo vypsat referendum,
bylo by po sněmovních čachrech, a rázem demokraticky jasno:
kdo by nechtěl ušetřit stovku z vlastní kapsy? Mít ji
v peněžence, nebo nemít? Ale už to by byl podfuk, vždyť bez
peněz se média veřejné služby neobejdou a poplatník je musí
zaplatit stejně, jenomže méně viditelně zahrnuty do daní.
Je to jedno, není to jedno? Ale není! Jestli si dobře všímáme,
politika se od řeckých městských demokracií stále
sofistikovanější cestou přesunula z náměstí přes kuloáry až do
médií, jimiž politici lezou až do nejintimnějšího soukromí.
Tady je skryto čertovo kopýtko. Už nestačí, že si veřejný
prostor rozhlasu a televize politické strany privatizují
cestou televizních a rozhlasových rad, do nichž vysílají své
zástupce, kteří pak volí ředitele a dokonce se cítí povolány
zasahovat do programů, ač do nich nemají co mluvit. Kdyby se
jim podařilo vyloučit participaci posluchačů a diváků na
nekomerčním vysílání, měli by vyhráno. Kontrola sněmovnou přes
státní rozpočet efektivní, v budoucnu možná i totální. A ta
tisíckrát skloňovaná demokracie (účast občanů na správě věcí
veřejných) už docela v háji – nahrazena stále dokonalejším
marketingem. Co by si moc mohla přát víc? Demokratická fasáda,
a za ní co? Nechci se ani domýšlet.
Vždyť stačí si promítnout, jak za posledních deset, dvanáct
let se kritické ostří veřejnoprávních médií otupuje, mizí
pořad za pořadem, ani se mi nechce je tu vypočítávat. Zub za
zubem vypadává, až zbudou holé dásně a v nich staré kůrky.
Nemůžu si odpustit marginálii: před léty jsem získal alergii
na Janu Bobošíkovou v Jedenadvacítce, a teď se to její
obligátní „budeme se ptát“ natrvalo usídlilo v rozhlase. Nic
proti Heleně Šulcové o půl šesté na Radiožurnálu, je to hodná
holka, trochu sic rychlopalná, ani ten milion za rok na
honorářích jí Jakeš nemůže vyčíst, ale ten návrat
nesnesitelného „budeme se ptát“ za každou větou, uvozující
otázku, mi zní tak zlověstně, že oblíbený pořad, k němuž mě
přitáhl Martin Veselovský, nyní vypínám. |
