|
|
 Jan
Halas, publicista
Kterak k nám dorazila civilizace
Rád bych na chvilku přerušil proud svých lamentací v rubrice
Zamyšlení nad rozhlasem a tak trochu zavzpomínal. Mám k tomu
důvod, blíží se totiž dvacáté výročí dne, kdy jsem zasedl na
židli vedoucího redaktora literární redakce Českého rozhlasu.
Nelekejte se, nechystám nic sebeoslavného, rád bych jen sepsal
něco vzpomínkově úsměvného.
Vzpomínáte si ještě na nekonečnou řadu školení, seminářů a
konferencí v onom absurdně beznadějném předlistopadovém
dvacetiletí? Tehdy tyto četné akce ani moc nezdržovaly od
práce, protože ji všichni jen tak trochu předstírali, a tak
člověk, dobře vybavený křížovkami nebo něčím na čtení, ty
dlouhé hodiny nějak přežil. Zaposlouchat se ani na moment
nemusel, protože text, který lektor předčítal, každý důvěrně
znal. Byl pravděpodobně vytvořen někdy na začátku normalizace
a celých dvacet let se takřka nezměnil. Jeho konstrukce
připomínala doplňovačku s tajenkou. Když totiž lektor hovořil
dejme tomu na setkání kominíků, pak do předem vynechaných
partií doplnil slova jako štětky, koule nebo odkouření, když
stejný text odříkávala ředitelka Ústavu pro českou literaturu
dr. Hrzalová, tak inkriminovaná slova nahradila termíny
literatura, socialistický realismus, kladný hrdina a podobně.
A tak když jsem tedy v předjaří devadesátého roku usedal na
dříve nomenklaturní židli, nyní židli středního managementu
(nebo menedžmentu, já se v té současné češtině moc nevyznám),
tak jsem věřil, že slovo „školení“ se pomalu ukládá jako
archaismus ke spánku, podobně jako slova „řemdich“ nebo „
přestavba“. Jenže chyba lávky. Netrvalo to příliš dlouho a
dostal jsem povinnou pozvánku na dvoudenní školení středního
managementu do nějakého hotýlku za Prahou v jakési
polorozpadlé vybydlené vesnici, odkud nebylo úniku. Bylo to
poprvé, v žádném případě však naposled. Místnost, která jistě
před válkou fungovala jako útulný hospodský lokál, byla
přetvořena v učebnu. V jejím čele stál mébl, který pak už
nikdy na žádném dalším školení nechyběl – velký kovový rám
s připevněným trhacím maxiblokem a ve žlábku pod ním sada
tlustých fixek.
Lektoři byli odněkud z Evropy, jednou přijeli dva Norové a nic
bych za to nedal, že se občas dostavil i nějaký ten bludný
Holanďan (soudím tak podle bludů, které jsme začasté byli
nuceni slýchat). Nevím přesně z jakého hnízda vylétali tito
civilizační misionáři, ale pravděpodobně někde v Evropě
existuje nějaké Centrum pedagogické výuky středního
managementu. Jedno je jisté, že do Prahy, rodiště Franze
Kafky, jezdili často a rádi. Jisté je ale i to, že jejich
poslání bylo jaksi univerzální a i když byli docela sympatičtí
(asertivní), bylo naprosto zřejmé, že jim není téměř vůbec
jasné, ke komu hovoří. Bylo jim to také asi jedno, stejně jako
lektorům komunistickým. Střední management kominický nebo
redaktorský, všechno jedno, jen když jde o střední management.
Brzy jsem se tedy začal proklínat. V naivním domnění, že se
dozvím něco zajímavého, jsem se totiž dostatečně nepředzásobil
patřičným množstvím křížovek a nebo textů, určených
k natáčení. Tu chybu jsem později už neopakoval.
Lektor se chopil hned několika fixů najednou a jeho angličtina
byla celkem srozumitelná. Srozumitelná byla i jeho
různobarevná kolečka a šipky, jen jsem, jak čas běžel, stále
méně chápal, proč nám to povídá a kreslí. Pozvolna jsem začal
zuřit, hlavně při pomyšlení, kolik mi toho leží na pracovním
stole. Vztek však brzy přešel a změnil se v pobavenost. To při
pomyšlení na kolegy, jak by se asi tvářili, kdybych všechna ta
moudra začal aplikovat v redakční praxi. Představoval jsem si,
jak hned po návratu do Prahy půjdu do obchodu a koupím si
fialové sako a hráškově zelenou kravatu, aby školením
způsobená změna mého vnitřního uspořádání byla jasně viditelná
i na mém vnějším ustrojení. To by také nesmírně usnadnilo
podstatnou změnu vzájemných personálních vztahů mezi středním
managementem (tedy mnou) a „prostými“ redaktory, jakými byli
například Rudolf Matys, Jana Štroblová, později Pavel Šrut a
další. Lektor, zvyklý pravděpodobně školit především mistry
chráněných dílen na výrobu myších pastiček při nějakém ústavu
pro mentálně retardované mi jasně potvrdil co jsem už dávno
tušil, že totiž musím výrazně přitvrdit a nepřipustit žádné
kamarádíčkování. Hlavně určit audienční dny a hodiny a
především přísně kontrolovat využívání pracovní doby přímo na
pracovišti, nepřipouštět žádné studium v knihovnách neřkuli
doma a připomenout všem redaktorům, že musí zapomenout na
jakékoli schůzky s autory někde po kavárnách nebo dokonce
vinárnách. Směšné!
Přenesení všech těchto doporučení by stoprocentně znamenalo
konec literárního vysílání v Českém rozhlase. Zvláště pak
moudrost, jež po těchto školeních kolovala rozhlasem, která
tvrdila, že vedoucí redaktor má být především dobrý manažer a
jeho profesní vzdělání a erudice je až druhotnou záležitostí.
Šla z takových teorií hrůza a zároveň, alespoň pro mne,
důležité poučení. Uvědomil jsem si, že vedoucí redaktor, který
chce, aby jeho redakce produkovala prvotřídní program, se musí
vedle své práce navíc ještě obětovat a strhávat všechny tyto a
podobné nesmysly na svá bedra, aby redaktoři měli čas a chuť
pracovat. A tak jsem sám vytvářel nejrůznější procentuální
výkazy k přípravě tzv. „koláčů“, předstíral před vedením sice
neexistující, ale povinné porady a podobně, připravoval jsem
prostě všechny listinné materiály pro neohmatané šanony top
managementu, který se jimi jistil před Radou Českého rozhlasu
a občas z nich přebíral z mého prstu vycucaná hausnumera pro
ročenku, tištěnou na křídovém papíře. Měl jsem v tom cvik,
dělal jsem to dlouhých sedmnáct let, pravděpodobně vůbec
nejdéle ze všech rozhlasových vedoucích pracovníků v celé jeho
historii. Dělal jsem to rád, jako Kafkův spolurodák jsem totiž
dobře věděl, že je to nezbytné, že se bez toho za žádného
režimu prostě neobejdeme.
Všechna ta školení měla tedy něco do sebe. Později už za námi
sice nejezdili z Evropy, ale české klony dávných lektorů se
také činily a předpokládám,že i nadále činí. Takže mí
nástupci, hlavy vzhůru. Tyhle nesmyslné zbytečnosti, které
vždy byly a budou rozhlasové vysílání nezničí, o to se spíš
postarají naši volení zástupci. |
