|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Biohusy
Že se v poslední době stále častěji obejdeme bez rozumu, zdá
se mi nesporné.
Přesvědčil jsem se o tom znovu, když jsem si přečetl v
novinách článek o biohusách. Kdesi na německém venkově nějací
podnikatelé objížděli sedláky a dotazovali se jich, zda se už
přizpůsobili vývoji trhu a zavedli chov biohusí.
Dovedu si představit, jak se asi zemědělci polekali, když je
„odborníci“ překvapili tímto dotazem. Muži s obchodními
kufírky zřejmě pohotově zalistovali ve svých prospektech a
vysvětlili zemědělcům, jak výhodný je chov biohusí, které v
nejbližší budoucnosti – díky nově připravovaným nařízením a
směrnicím sjednocené Evropy – budou jediným povoleným druhem
této drůbeže. Umím si také představit, že tito misionáři svou
krátkou přednášku doplnili optimistickými daty, zejména
procenty budoucích výnosů a zisků, nebo naopak použili
zasvěceně katastrofický tón pro vypočtení ztrát, minusů a
bankrotů, když hovořili o tom, že od tolikátého tolikátý
nebude už možno normální husy pěstovat na prodej či pro
export.
Zemědělec – už dostatečně zmatený každodenními informacemi
tisku o problémech evropského zemědělství a znejistělý
neustále nově vytvářenými předpisy o správné výživě – jistě
nepotřeboval naslouchat informovaným odborníkům z města
dlouho. Předpokládám, že sedláka nebylo nutno příliš
přemlouvat a smlouvu na nákup většího počtu nového druhu
drůbeže rychle podepsal.
Záběry ukazující protestující zemědělce, jak pouštějí prasata,
telata nebo ovce na dálnice, rozbíjejí lahve s vínem nebo
zapalují nákladní auta s ovocem a zeleninou (bez ohledu na to,
zda vozy přijíždějí z Itálie, Francie a Španělska, nebo tam
naopak jedou), patří už dlouho ke stálým zprávám evropské
televize.
Zdá se, že pokud se můžeme vykázat nějakým znatelným pokrokem,
pak především tím, že se o katastrofách dozvídáme všichni
najednou a ve stejnou chvíli.
Ve světě, v němž si lze už delší čas koupit biologickou
zeleninu, o níž je nám řečeno, že byla vypěstována bez
chemických přípravků, tedy pomocí nejnovějšího vynálezu (jinak
starého, pravého hnojiva), a za kterou platíme vyšší cenu,
protože je údajně méně jedovatá, ale jejíž původ si nemůžeme
sami ověřit, v takovém světě se přece nelze divit, že sedláky
opustil rozum.
Mám na mysli ten rozum, jemuž se kdysi říkávalo selský.
Ostatně nevidím důvod, proč by si zrovna venkovský sedlák měl
uchovat zdravý rozum, když ani ve městech ho není nazbyt.
Pokud jde o „odborníky“ na drůbež, jsem si jist, že se opět
uplatní. K obchodnímu úspěchu jim zřejmě postačí, když si
příště zvolí jinou trasu, změní jméno firmy a nabídnou místo
hus třeba bioslepice, biokrávy nebo biovepře.
Psychóza naší doby jim jen pomůže.
Slovo ekologie je denně skloňováno ve všech pádech a ve všech
médiích. Většina ho už dnes bere jako náhradní výraz za slovo
nebezpečí. Proto bych se velice divil, kdyby při rostoucím
návyku nepoužívat zdravý rozum zůstaly podobné akce omezeny
jen na sedláky a zvířata.
Kladu si otázku: kdo by se spokojil jen s dostupným
naturjablkem, zdravohruškou, hnojsalátem nebo hygienovodou v
plastikových lahvích?
Při denních zprávách o zamořených řekách a mořích se jistě
brzy najde víc podnikavých lidí, kteří nám brzy nabídnou celou
řadu dalších možností.
Za příplatek budeme mít možnost zajet si po čistořece nebo k
naturmoři. Někdo dá přednost zdravohorám, jiný si bude raději
šetřit na pobyt v ozonoháji nebo v kyslíkolesu. V létě bude
možno chytat proudoryby. Na podzim si zase rádi vyrazíme na
čerstvohouby. A v zimě jistě každý, kdo si to bude moci
dovolit, odjede někam, kde bude moci postavit svým dětem
pravého bělosněhuláka.
„Tak to už je doopravdy konec světa,“ povzdychla si paní, u
které si kupuju noviny, když dočetla článek o biohusách.
„Asi máte pravdu,“ ocenil jsem její smysl pro postřeh.
Pak jsem se rozloučil a šel jsem se svým nebiopsem na
procházku.
Do přípustně zamořeného vzduchoparku, kde mu mohu házet
dřevoklacek. |
