|
|
 Umějme se
radovat i z maličkostí
Název česko-slovenského filmu Kruté radosti (ve středu 17.
února ve 22.50 uvádí ČT1) poněkud mate: radosti jsou to spíše
nostalgické, někdy snad rozpačité, vždy však nahlížené s
jakýmsi romantickým oparem opětovaných i neopětovaných lásek.
Reálie slovenského maloměsta třicátých let jsou zaplněny více
či méně bizarními postavičkami, v národnostní pospolitosti
věrohodně ožívají představitelé tehdejší „volnomyšlenkářské
elity“ (lékař, advokát, učitel) i vnadné ženy nejrozličnějšího
stavu, které rovněž netrpí přemrštěnými zábranami. Aktéry
účastnící se milostných propletenců, občas provázaných
majetkovými tahanicemi i vzájemnou nevraživostí, netíží
mravní, tím méně náboženské předsudky – a není náhodné, že
motiv kněze, potažmo víry, je odsunut do pozadí.
 Ústřední
dějovou linii tvoří téměř anekdotická zápletka: otec (Ondřej
Vetchý svému českému advokátovi vtiskl sympatickou
prostopášnost) již dospělé dcery, kterou nikdy neviděl, se za
svého potomka v podstatě stydí, protože se obává, aby tak
nebyla dotčena jeho „dobrá pověst“. Když se jí má po matčině
smrti ujmout, přesvědčí kamaráda, aby děvče vydával za svou
neteř. Tuto základní dějovou osu, znenadání vnášející změnu do
dosavadního řádu, pak obtáčejí další motivy, které dívčinu
příjezdu předcházely, avšak žádný z nich nedosáhne katarzního
účinku tohoto zarámování.
Vznikne tak řetězec nedorozumění a omylů, dosud poklidně
dřímající podezíravost i jankovitá vznětlivost zauzlí vztahy a
málem přispěje k rozvratu dosavadní idyly, než se zase obnoví
původní laskavý poklid. Slova idyla je použito záměrně,
protože jinak toto jemně dovádivé vyprávění se špetkou
smyslnosti nelze označit. Příběh samotný rezignuje na jakékoli
přiblížení dobových sociálních podmínek, přihlížíme líbivému
obrázku, který ze všeho nejvíc odkazuje k laskavé milostnosti
pamětihodných Sladkých her minulého léta Juraje Herze,
kombinovaných s Menzelovým Rozmarným létem.
Režisér Juraj Nvota načerpal početné zkušenosti při realizaci
televizních snímků a v Krutých radostech je plně zužitkoval.
Okouzluje zde jak pastelově zbarvenou kresbou příběhu a jeho
protagonistů (a to doslova ve výtvarném pojetí, které je dílem
kameramana Jana Malíře, i přeneseně ve vypravěčské struktuře),
tak duchaplnými replikami, vkládanými do úst jednotlivým
postavám. Chtěl, aby příběh dýchal životem užívaným plnými
hrstmi i moudrým odstupem. A to se mu podařilo.
Jan Jaroš, filmový publicista |
