|
|
 Začalo
to vílou Meluzínou
Jedno letošní výročí ční nad všemi ostatními – historická
událost, která měla fatální vliv na vývoj našich dějin. V září
1310, před sedmi sty lety, se Eliška Přemyslovna provdala za
Jana Lucemburského, který byl posléze korunován českým králem.
Stanice Vltava proto připravila celoroční cyklus s názvem
Lucemburkové v Čechách – i jinde v Evropě. K poslechu první
části vás ve středu 17. února v 16 hodin pozve Historický
klub.
V roce 1306 přišlo české království o krále. Václav III. byl
zavražděn. Petr Žitavský, kronikář té doby, vidí ve Václavově
zavraždění nejenom osobní tragédii, ale osudové neštěstí pro
celé české království:
„Sirý národe český, pěj proto žalozpěv smutný, sklíčen tu
leží, hle, král český, přemožen smrtí: běda, tvůj rodný král,
jaký nikdy už nebude dán ti!“
Po zprávách o Václavově zavraždění se rozvířily spory, byl
svolán sněm, který měl určit, jak dál. Koho zvolit – to byla
otázka, o které rozhodovali čeští pánové. Po vymření
panujícího rodu po meči se zájem jednajících stran soustředil
na potomky Přemyslovců v ženské linii. Václav II. měl čtyři
dcery: Annu, Elišku, Markétu a Anežku. Anna a Markéta už byly
vdané, do hry však mohly vstoupit i obě vdovy (Eliška Rejčka,
vdova po Václavovi II., a Viola, vdova po Václavovi III.).
České panstvo rozhodlo, že korunu získá Rudolf Habsburský, a
za manželku mu přisoudilo Elišku Rejčku. Jenže Rudolfova vláda
skončila už po deseti měsících jeho předčasnou smrtí. Čeští
pánové znovu volili: tentokrát Jindřicha Korutanského, manžela
Přemyslovny Anny. Jindřich byl však jako panovník slabý,
rozvrat v zemi se prohluboval. Až zasáhl osud...
DALŠÍ VRAŽDA
Prvního května roku 1308 byl zavražděn římský král Albrecht
Habsburský. Zabil ho synovec Jan, po matce Přemyslovec.
Důvodem prý bylo zadržování podílu na rodovém jmění. Právě
Janův zločin stál u počátku přeskupování mocenských sil v
Evropě. Novým římským králem se stal lucemburský hrabě
Jindřich IV. (po zvolení Jindřich VII.). Lucemburská hvězda na
evropském politickém nebi začala strmě stoupat.
Jindřichovi bylo třiatřicet let. Nový římský král a posléze
císař (korunován roku 1312) měl bratry Walrama a Balduina,
kteří hráli významnou roli v západoevropské politice.
Především Balduin se stal vlivným hráčem na politické scéně –
byl trevírským arcibiskupem, jedním z volitelů římského krále.
Není proto divu, že se Lucemburkové stali předmětem zájmu i
pro české země. České království bylo totiž v područí několika
málo velmožů a Jindřich Korutanský nebyl schopen vládnout.
Když po složitých vyjednáváních získal zároveň s rukou Elišky
Přemyslovny Jindřichův syn Jan příslib českého trůnu, byl to
možná ze strany české šlechty promyšlený kalkul. Lucemburkové
měli v Evropě moc i vliv, ale jejich rodová sídla ležela
daleko od českého království. A to byly objektivní výhody.
Česká šlechta s nimi neměla ani špatné, ani dobré zkušenosti.
A když se jim po složitých jednáních podařilo jako možného
českého krále eliminovat rázného Jindřichova bratra Walrama,
nástupu nové dynastie na český trůn už nestálo nic v cestě.
Sedmého února roku 1311 „byl král Jan zároveň s jasnou paní
Eliškou ve větším kostele na Pražském hradě před oltářem
svatého Víta mučedníka královskou korunou od pana Petra,
mohučského arcibiskupa, tím nádherněji, čím pobožněji
korunován“. Potomci Jana a Elišky se na českém trůně udrželi
až do vymření rodu v roce 1437.
A MELUZÍNA?
Podle spisu Jana z Arrasu odvozovali Lucemburkové svůj původ
od bájné víly Meluzíny. Jan z Arrasu svůj Román o Meluzíně
napsal jako „propagandistický“ spis – na objednávku vévody
Jana z Berry. Ten ho pověřil, aby napsal „pravdivou historii“
o rodu Lusignanů a jejich hradu v Poitou. Je poněkud spletitá:
Rytíř Raymund, který na lovu omylem zabil strýce, zabloudí ke
Studánce žíznivých. Tam ho osloví krásná žena – Meluzína – a
nabídne mu sňatek. Slíbí mu štěstí, moudrost i bohatství. Má
jedinou podmínku: každou sobotu chce mít čas jen pro sebe. A
on ji v ten den nesmí spatřit. Rytíř souhlasí.
Meluzína se zaslouží o stavbu hradu Lusignan. Manželé mají
děti, které jsou sice poznamenány nadpřirozeným původemm, ale
čeká je skvělá budoucnost. Meluzínin příběh však dobře
nekončí. Raymund ji jednou v sobotu tajně pozoruje v lázni a
zjišťuje, že je do pasu žena, od pasu dolů obrovský had. Když
jí později vyčítá chyby dětí a dává jí za vinu nadpřirozený
původ, Meluzína ho navždy opustí. Pokud však jde o potomstvo a
o hrad, ten navždy chrání. A tak vévoda Jan z Berry a jeho
příbuzní o hrad nikdy nepřijdou, ačkoliv v době vzniku psané
podoby příběhu je hrad v držení Angličanů.
Jan z Arrasu se snažil při sepisování příběhu postupovat jako
dnešní historik. Podnikl cestu do Poitou a samozřejmě
nevynechal ani hrad Lusignan. A tak mohl čtenářům do Paříže
vzkázat: „Vězte, že to okno, kterým Meluzína proletěla, je tam
dodnes a v kamenném ostění, od něhož se odrazila, je jasně
patrný otisk jejího chodidla.“
Meluzína se podle názoru řady historiků stala
nejzpolitizovanějším hadem-drakem ve středověké Evropě. A také
nejpopulárnějším.
Eliška Závodná, redaktorka ČRo 3 – Vltava |
