|
|
Efektní demonstrace politické mocichtivosti
Až po sedmdesáti letech od předchozího uvedení se v činohře
Národního divadla Brno objevilo rané drama Williama
Shakespeara Král Richard III. S ambiciózním pokusem o současný
pohled na kruté boje mezi Lancastery a Yorky (válka Červené a
Bílé růže v 15. století) a na jejich fyzicky i morálně
znetvořeného protagonistu přišel tým zakladatele sdružení
Střežený Parnass, režiséra a šéfa souboru Zdenka Plachého.
 Inspirátor
rozsáhlého programového tisku, poučený Martin Dohnal, se
podílel na úpravě a vhodném průběžném krácení moderního
překladu Jiřího Joska. Omezil počet šlechtických postav a
zpřehlednil spleť bezohledných vzájemných vztahů, sahající
hluboko do minulosti.
Dramaturgie si byla vědoma mnoha dějinných, filozofických a
uměleckých konotací autorem přizpůsobeného příběhu o vzestupu
a pádu ďábelského kariéristy, zcela plánovitě šířícího
„emblematické zlo“ v narušeném světě stejně zkorumpovaných a
vraždících intrikánů. Petr Halberstadt ztělesňuje protagonistu
jako obratného, v monolozích cynicky otevřeného a v jednání
nevyzpytatelně chameleonského manipulátora „mansonovského“
zjevu s neobvyklými znaky tělesné deformace.
Na rozdíl od inscenační střídmosti alžbětinského období chtěli
tvůrci tříhodinového večera nabídnout – ve volné návaznosti na
nedávnou dumasovskou Královnu Margot – spektakulární
podívanou, která útočí na divákovy smysly až marnotratnými
jevištními prostředky, a to dokonce i v rudě nasvíceném a
zadýmeném foyeru. Scénu s barokizující nápodobou hledištních
lóží a dvojí projekční plochou navrhl ředitel ND Daniel
Dvořák, videoart natočil Tomáš Hrůza a zčásti ozvláštněné
dobové kostýmy vytvořila Linda Dostálková. Dynamické výjevy
(například promítaná bitevní vřava) vycházejí docela
sugestivně; jindy však tato efektní kumulace (barevné gotické
klenby, naddimenzované tváře figur, Händelova a Purcellova
hudba, epilog z Bouře aj.) místo toho, aby mluvené slovo
myšlenkově umocňovala, téměř je ornamentálně překrývá. Některé
prvky (stékající krev a plameny na plátně) se již stávají
klišé, takže oceníme spíše výmluvnou lapidární akci (závěr
prvního dílu). Při postupném reprízovém usazení si inscenace
divácký zájem zaslouží.
Vít Závodský, teatrolog |
