|
|
 Ivan
Kraus,
spisovatel
Potlesk
Dostali jsme ho darem.
Byl to přístroj, který reaguje na zvuk a umí nečekaně
rozsvítit světlo, a vylekat tím zloděje.
„Kromě toho nebudete muset v noci hledat vypínač. Stačí, když
zatleskáte,“ pravil náš známý, který nám zařízení daroval.
Tou informací nás potěšil.
Počet krádeží v naší čtvrti totiž v poslední době vzrostl.
Někdo dokonce ukradl i upozornění, že je nutno dům zamykat.
Přečetli jsme si návod a pak jsme nastavili zařízení na druhý
stupeň pozice DOMOV.
Potom žena dvakrát zatleskala, jak stálo v návodu. Přístroj
však nereagoval. Když ani můj potlesk nepřinesl očekávaný
výsledek, podívali jsme se znovu do návodu a zjistili jsme, že
jsme netleskali správně. Neudělali jsme mezi potlesky pauzu v
délce jedné vteřiny.
Po několika pokusech jsme našli správný rytmus a lampy se
rozsvítily a při dalším potlesku opět zhasly.
Protože nám šlo hlavně o to, abychom polekali zloděje,
nastavili jsme zařízení na pozici PRYČ. Podle návodu se měl
přístroj po patnácti vteřinách zapnout a žluté světýlko mělo
blikat. Po dalších pěti vteřinách mělo blikání přestat a
světýlko mělo stále svítit.
Nejdůležitější však bylo to, že během těchto dvaceti vteřin
jsme měli opustit byt, aniž bychom hlukem při odchodu uvedli
zařízení do chodu.
Rozhodli jsme se, že přístroj vyzkoušíme.
Žena převzala dobrovolně roli zloděje a odešla na chodbu.
Odtamtud se pak kradla do bytu.
Pronikla však překvapivě až do obývacího pokoje, aniž si jí
přístroj všimnul. Hrála roli zloděje tak poctivě, že stačila
odcizit i svůj vlastní občanský průkaz.
„Nesmíš se do bytu krást tak potichu,“ řekl jsem jí.
„Správný zloděj přece taky nedělá hluk,“ pravila.
Uznal jsem, že je to pravda.
Pak šla znovu loupit.
Když bez problému vynesla z bytu několik příborů, usoudila, že
výrobek asi pochází opět z Tchaj-wanu jako telefonní
záznamník. Ten jsme koupili nedávno a na žádný telefonát
neodpovídal. Místo toho hrál jen nějakou čínskou dělnickou
píseň.
„Třeba přístroj očekává, že zloděj zatleská při pohledu na
kořist,“ řekl jsem.
Žena mne požádala, abych nebyl blázen, a znovu nahlédla do
návodu.
Když zjistila, že zařízení má reagovat na jakýkoli hluk a
potlesk zloděje není podmínkou, učinili jsme nový pokus.
Tentokrát jsem se měl do bytu vloupat já.
Na chodbě mne vylekal soused inženýr. Měl na hlavě masku s
otvory pro oči a byl k nerozeznání od opravdového lupiče.
Dostal prý s manželkou stejný přístroj od syna k Vánocům.
Upozornil jsem ho na to, že přístroj proti lupičům nereaguje
na oblečení, ale jen na zvuk.
„To byste se divil,“ řekl a šel se vykrást.
Když jsem se přikradl do našeho temného bytu, přístroj opět
světlo nezapnul.
Žena odložila baterku, rozsvítila a znovu studovala návod.
Nezjistila však nic nového.
Zato se k našemu překvapení hlídač zapnul večer, při přenosu
koncertu v televizi. Nereagoval sice na Beethovenovu Devátou
symfonii, ale jakmile publikum na konci skladby zatleskalo,
hned ožil.
„Dává zřejmě před zloději přednost kultuře,“ napadlo mne.
Žena mě požádala, abych neříkal nesmysly, a znovu studovala
návod.
Po koncertě hovořil na obrazovce politik o světlejší
budoucnosti. Ačkoli se v návalu náhlého nadšení několikrát
uhodil do čela, přístroj zůstal klidný. Teprve když ho
přítomní naivní voliči odměnili potleskem, způsobil v pokoji
tmu.
Provedli jsme další zkoušky a zjistili jsme, že reaguje v
těchto situacích:
při sportovních utkáních,
když křičí indiáni, přepadající na obrazovce dostavník,
při bombardování a střelbě,
při sólech tenorů a sopranistek (při barytonu jen bliká),
při reklamách na vrtačky, pily, holicí strojky,
a při přestřelkách policie s gangstery.
Naopak zůstal zcela nečinný, když se do našeho bytu vloupaly
tyto osoby:
správce,
soused inženýr,
daňový poradce,
instalatér s vnučkou,
taxikář
a malíř pokojů s nářadím.
Když se náš maskovaný soused na chodbě náhle zasmál, a
rozsvítil tím o půlnoci nečekaně světlo v naší ložnici, shodli
jsme se, že se nám vynález nehodí.
Když jsme se ho zbavili, měli jsme z toho takovou radost, že
jsme sami hned zatleskali. |
