|
|
Jak se (ne)válčilo ve staré Číně
Dávnou čínskou historií se inspirovala řada napínavých, a
přitom vysoce stylizovaných filmů, úspěšně uvedených i na
obrazovce – připomeňme alespoň Tygra a draka nebo Hrdinu. V
sobotu 6. března ve 21.55 na ČT1 spatříme Klan létajících dýk.
Také tento snímek propojuje akční soubojové výjevy s
akrobatickými prvky, kdy zápasníci doslova létají vzduchem a
běhají po stromech, s úchvatným výtvarným zakotvením. Zejména
krajinomalby, zachycující unikátní světelné i přírodní
podmínky, nadlouho uvíznou v paměti.
 Úvodní
titulky oznamují prastaré dějové schéma, které lidstvo provází
snad od samého vzniku písemnictví: jak zbojníci brání
utlačované a bezprávné. A jak s povstalci vedou nesmiřitelný
boj vojáci i státní úředníci. Režiséra I-moua Čanga (v
anglické transkripci, nyní bohužel všude závazné, však psáno
Yimou Zhang) více než přehledná dějová linie – která nakonec
diváka mate, neboť nic není takové, jak se na první pohled
jeví – zajímají nenadálé zvraty a rovněž milostné soužení.
Nemá valný smysl zkoumat věrohodnost a logickou provázanost
příběhu jako celku, režisér se soustředí především na
jednotlivosti, které rozehrává v doslova taneční choreografii.
A nezbývá než obdivovat úchvatné záběry letících šípů, sečných
zbraní i dýk, kdy se kamera ocitá v bleskurychlém pohybu spolu
s nimi. Uchvátí promyšlená, střídmá barevnost kostýmů i měnivé
zabarvení přírodního rámce. Příběh se většinou odehrává pod
širým nebem, v bambusovém lese, kde prchající dvojici stíhá
přesila nepřátel, kteří se přehupují v korunách ohebných
stromů, uvízne v travnatých plochách, kde se odehraje
závěrečný střet mezi někdejšími přáteli a nyní soky v lásce.
Červenavé odstíny spadaného listí, vrhané zapadajícím
podzimním sluncem, i bělavé chmýří trav se v rámci téže scény
mění v mrazivou zasněženou pláň, v níž se protivníci bijí do
úmoru, nehledíce na vichr, který víří sněhové vločky.
Klan létajících dýk vyhrocuje veškeré aspekty – o taneční
stylizaci akrobatických prvků již byla řeč, zbývá ještě
doplnit nárazy emocí. Úžasní zápasníci, trápení opětovanou i
neopětovanou láskou, se nestydí za slzy stékající po líci, za
nezměrný bol, rozechvívající každý obličejový sval, skon
ušlechtilé hrdinky trvá určitě déle než v dávných operách, kde
umírající pějí vysilující árie, než konečně vypustí duši.
Takže co s tím? Zbývá jediná cesta: bezvýhradně se poddat se
magii příběhu, nechat se jím pohltit; pak nás odmění
uchvacujícím zážitkem z hry barev, tvarů i pohybu.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
