|
|
 Veronika
Žilková,
herečka
Pozoruje-li vás člověk, když hrajete, řekl by, že jste se pro
herectví narodila.
No vidíte, a já jsem herečkou být nechtěla. Šla jsem studovat
tanec, chtěla jsem být tanečnicí.
Ale přihodilo se to…
Nejdřív jsem studovala na Filozofické fakultě UK výchovu a
vzdělávání dospělých a chtěla jsem být sociální pracovnicí.
Ale nelíbilo se mi tam. Ne že by byl špatný ten obor, ale
všechno bylo tak politické. Studovala jsem na počátku
osmdesátých let a k samotné psychologii a pedagogice jsem se
ani nedostala. Jako by socialistický člověk nesměl mít duševní
problémy. Byla jsem z toho dost otrávená. V té době jsem
tancovala a hrála na flétnu v souboru Chorea Bohemica a hrozně
jsem hledala nějaký obor, kde bych mohla tanec uplatnit.
Potkala jsem Františka Skřípka, nyní ředitele divadla
v rodišti Adiny – Mladé Boleslavi, a on mi řekl: Tanec na
vysoké? Jedině tak DAMU, ale bohužel je tam k tomu herectví,
musíš udělat přijímačky. Nebrala jsem herectví moc vážně a
těšila se na pohybové předměty. Jenže potom se mi to vymklo
z rukou.
Na DAMU se lidé hlásí i několik let a vám se to podařilo
napoprvé. Ale skoro to vypadá, že vás to nijak nenadchlo.
Ano, dostala jsem se na první pokus, asi jak mi na tom
nezáleželo... Tak to v životě prostě je. Na čem vám vůbec
nezáleží, to vám vychází, po čem toužíte, nevyjde.
Ve vašem ročníku se sešla velmi silná herecká generace –
Roden, Chýlková, Holubová, Cibulková, to jen namátkou.
To je pravda, a přesto nás chtěli v prvním ročníku rozpustit
pro nedostatek talentu. Tohle mi přijde vždycky absurdní, a
proto strašně držím palce mladým lidem. Někdo je v patnácti
úspěšný a v pětadvaceti se upije, někdo začne dobře hrát třeba
ve čtyřiceti. Ono to souvisí s tím, co člověk zažívá. Ne
všechno se dá v určitém věku zahrát, protože zážitky, které
herectví obohacují a dávají mu rozměr navíc, jsou důležité, a
pokud si člověk něco neodžije, nemůže pořádně hrát.
Prý jste dostala nabídku na stálé angažmá ještě během studií.
To asi není příliš obvyklé, že?
Ve třetím ročníku mi bylo nabídnuto angažmá v Divadle na
Vinohradech s tím, že bych si čtvrtý ročník dodělala jako
stálá členka jeho souboru. To se takzvaně velkým talentům
tehdy nabízelo. Byla to obrovská šance. Jenže se stalo několik
věcí. Zaprvé jsem o prázdninách otěhotněla. Ale ještě před
prázdninami jsme byli se školou na festivalu v Portugalsku a
jedna kolegyně mě po návratu udala, že jsem se tam stýkala se
členy fašistické strany. Pravda byla taková, že jsem se tam
zamilovala do jednoho studenta, který nosil tradiční černý
univerzitní stejnokroj. Vyhodili mě ze školy a měla jsem zákaz
činnosti.
To se nedalo nějak vysvětlit?
Tehdy? Nakonec mě zachránilo těhotenství. Vyhazov byl změněn
na podmínečné vyloučení. Bylo mi taky řečeno, že když vstoupím
do KSČ, promine se mi zákaz činnosti. Ale nevstoupila jsem.
Takže na Vinohrady jsem se už nikdy nedostala.
Šárka Vieweghová
Foto David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 23. února. |
