|
|
Muzikál jako generační protestsong
 Jevištěm
třetího tisíciletí bývá nazývána moderní Hudební scéna
Městského divadla Brno. Za pět let trvání nabídla celkem
třicet inscenací, z toho deset světových a patnáct českých
premiér. Dvě nedávné české muzikálové premiéry spojuje – vedle
neběžných interpretačních kvalit – záslužné úsilí nespokojit
se komerčně podbízivou líbivostí, nýbrž hledat aktuální
burcující sdělení. Vzápětí po středoevropsky orientované
předloze pražského rodáka Michaela Kunzeho a maďarského
skladatele Sylvestera Levaye Mozart! (hrdina má podobu
bohémského rockera) pohotově došlo na Probuzení jara
libretisty Stevena Satera a v Brně pobyvšího komponisty
Duncana Sheika, broadwayský titul od své premiéry v roce 2006
poctěný již osmi prestižními cenami Tony.
Kdysi skandální a proskribovaná „dětská tragédie“ (1891)
Franka Wedekinda patří k dlouholetým láskám režiséra
Stanislava Moši. Její jazzrockové podoby ve výstižném překladu
Jiřího Joska se ujal s týmem osvědčených spolupracovníků –
dirigentem Karlem Škarkou, výtvarníky Jaroslavem Milfajtem a
Andreou Kučerovou a choreografkou Anetou Majerovou. Při
zachování syžetu i dobových reálií se mu podařilo vynalézavě
zpřítomnit tehdejší tabuová témata (zmatky pubertální erotiky,
homosexualita, pokoutní potraty, sebevraždy), podtržená dnes
aktuálními motivy šikany a zneužívání dětí. Těm už sice
nehrozí při memorování Vergilia školní rákoska a s erotickým
poučením rozhodně nejsou závislí na zápiscích spolužáka,
nedostatek pochopení v nejbližším okolí, střety s autoritami a
rozličné mezigenerační konflikty se jich však týkají i dnes.
Studentské postavy Melchiora, Morice, Wendly a ostatních jsou
ve výrazných kreacích obsazeny až trojmo a jejich cudně
intimní i kolektivně razantní výstupy rostou od infantilní
naivity k drsnému vzdoru. Všechny figury dospělých naopak
zevšeobecněně ztělesňují jen dva herci a jevištní prostor
vězeňské klece, kde sedí herci mimo akci, nepočetný orchestr i
několik diváků, evokuje atmosféru veřejného procesu, který je
věcí každého z nás. Nedlouhý večer s minimem vtíravých hitů se
obejde bez prvoplánového naturalismu a v mrazivě houstnoucí
atmosféře směřuje k působivé katarzi.
Vít Závodský, teatrolog
Foto Jef Kratochvil |
