|
|
 Buďme
vděčni i za malý kousek nebe
I za branami vězení, napěchovaného „nepřáteli lidu“, může
vykvést cit nejušlechtilejší, obapolná láska. A nic na tom
nemění ani ztížené podmínky, téměř znemožňující dorozumívání.
Píší se totiž raná padesátá léta, v paměti sadistických
dozorců ještě setrvává, jak dlouho se na provaze houpala
Milada Horáková, ale ani dlouholeté tresty odnětí svobody
nedokáží přervat ušlechtilost a lidství.
 Tak
lze vymezit půdorys filmu Kousek nebe (v neděli 2. května ve
20 hodin uvádí ČT1), který napsal Jiří Stránský a v roce 2004
režíroval Petr Nikolaev. Vypráví, jak citové pouto mezi
Lubošem a Danou natolik zmohutnělo, že mladý muž neváhá
vyměnit relativní pohodlí (vypracoval se až na lapiducha) za
přesun do obávaného Leopoldova, jen aby se svou milovanou mohl
strávit pár vzácných okamžiků.
Ústřední postavou je Luboš (Jakub Doubrava), jehož osudy
sledujeme jako primární. Jeho milovaná Dana (Táňa Pauhofová)
se vlastně stává jednou z vedlejších postav, jež jej
obklopují, jakkoli poutána mlčenlivými pohledy a naplněna
něžnou touhou. Dokonce se ani nedovíme, zač byla tato mladinká
slovenská dívka odsouzena, vystupuje jako zosobnění
neposkvrněné čistoty, kterou lze uhájit i v nelidských
podmínkách. Luboš prochází peklem vězení s hrdým odhodláním,
jako by byl vůči němu imunní, nedotčen ustavičným ponižováním.
Dlužno ovšem dodat, že leckteré vedlejší figurky spoluvězňů i
dozorců, byť vykreslené jednostranně a zkratkovitě, vystupují
vedle něho, zosobňujícího až sošnou ušlechtilost, daleko
životněji a vzhledem ke svému údělu také věrohodněji. Kritik
Tomáš Baldýnský dokonce po premiéře filmu napsal, že „příběh
milenců slouží jen jako záminka k vyprávění příběhů těch
druhých.“
Kousek nebe ve své době zaujal a snesla se na něj převážně
chvála. Oceněn byl jak hlavní hrdina („spíše uličník než
uvědomělý odpůrce komunismu“ – domníval se Pavel Mandys v
Týdnu), tak pojetí a výstavba celého filmu. Docela přesně
popsal podobu filmu Jan Paulas v Katolickém týdeníku:
„Stránský se snažil oslovit především mladou generaci, která
dobu komunistického panování už nezažila, a je tudíž ve velkém
pokušení ji vnímat očima nostalgických vzpomínek rodičů. A tak
vsadil na věčně mladé téma. Za příběhem lásky k mladému
divákovi proniká celá hrůzná atmosféra oné doby.“
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Petr Králík |
