|
|
 O
bídě a nouzi
Důkazů uhrančivé přitažlivosti příběhů na pokračování nabízejí
kulturní dějiny lidstva dlouhou řadu. Tradiční touha publika
dlouhodobě „se účastnit“ osudů důvěrně známých hrdinů však
nikdy nebyla vytěžena a zobchodována s dnešní – až
patologickou – důsledností. Stačí letmý pohled do televizního
menu či na televizní obrazovku, aby i člověk, který programově
odmítá tratit čas svého života návykovým sledováním
plakátových karikatur života jiných, pochopil, že pandemie
nekonečného nastavování seriálových kaší udeřila plnou silou i
u nás. Z dovozu i vlastním přičiněním.
Na rozdíl od umělecké tvorby usilující o svébytnost a
originalitu, je alfou i omegou úspěchu denní a týdenní
seriálové „chlebařiny“ co možná maximální typizace všech a
všeho. Postavy, situace, příběhy, dialogy, zápletky,
prostředí, ale i šaržírující herci, organizující režiséři a
ostatní rutinní podílníci výroby – to vše představuje
jednotlivé dílky univerzální seriálové stavebnice, které lze
s minimálním úsilím přeskupit do různých Ulic, Pojišťoven,
Přešlapů, Ordinací, Zázraků nebo jak se všechny ty tuzemské
konfekční komerční produkty aktuálně jmenují. Kriticky
reflektovat konkrétní výsledky zmíněných výrobních
reorganizací zaběhaných klišé, by bylo stejnou ztrátou času,
jako je sledovat. Skutečnou pozornost si tak zaslouží snad jen
způsob, jakým dnes na patologické seriálové bujení reaguje
Česká televize.
Má-li veřejnoprávní program být z principu kvalitativní
alternativou komerční produkce, nelze přehlédnout, že domácím
průkopníkem oné tuctové seriálové machy byla právě
 Česká
televize se svým Životem na zámku a dalšími červenoknihovními
variacemi scenáristicko-režisérského tandemu Míka – Hanuš.
Z dnešního hlediska jsou ony zapomenutelné opusy hodny
připomínky jako důkaz jejich předurčení k jednorázové
spotřebě. Pokoušet se jejich reprízou v hlavním večerním čase
konkurovat čerstvé komerční nabídce téhož, je povážlivě
diletantské. Není divu, že Náměstíčko přežilo na místě
hlavního pondělního chodu prvního programu ČT jen velmi
krátce.
O moc víc smyslu však nemá ani hysterická reakce na seriálovou
nouzi v podobě masivní sázky na archivní jistoty. Povýšit
pamětnické seriály – Bylo nás pět a Hříšné lidi Města
pražského – na hlavní atraktivity hned dvou večerů v týdnu, je
důkazem hluboké programové krize veřejnoprávní televize. Tím
hlubší, že ani seriálové novinky České televize jako
scenáristicky a dramaturgicky odbyté Poste restante, a zejména
líbivým retro nátěrem formálně kryté Vyprávěj, se přihlouplému
vrstvení pseudodramatických banalit „ze života“ příliš
nevzdálily.
Jan Svačina, publicista
Foto Jaroslav Trousil |
