|
|
 Ivan
Němec, publicista
Hry o zlu, lásce i jaru
Impozantní Aischylova trilogie Oresteia, kterou
neopakovatelným způsobem natočil v roce 1965 jeden z našich
největších rozhlasových režisérů Jiří Horčička, rozezněla
znovu rozhlasové jeviště o velikonoční Bílé sobotě. Pevně
doufám, že se tato inscenace dočká ještě mnoha dalších repríz,
neboť za oněch pětačtyřicet let neztratila nic na své
dramatické působivosti. Kdo poslouchal na stanici Vltava
příběh, v němž se hrdina Orestes pomstí za vraždu svého otce
tím, že zabije vlastní matku a vystaví se tak hrůznému
pronásledování, musel opět ocenit několik věcí: Úpravu
dramaturgyně Jaroslavy Strejčkové, která překlad Ferdinanda
Stiebitze zpracovala tak, že se třídílná antická tragedie
vejde do půldruhé hodiny, aniž bychom v ní něco postrádali.
Velké režijní umění Horčičkovo, jenž uměl pracovat se zvuky,
hudbou a sborem tak dynamickým způsobem, že hra běží ve stále
živém tempu a její velkolepý patos nikdy nesklouzne do dunivé
prázdnoty slov, protože každý pronesený verš má přesně
promyšlený význam. Výborné herecké výkony, z nichž ani po
létech nezazní nějaký „starý herecký styl“. Naopak se
obdivujeme nestárnoucímu rozhlasovému herectví dlouhé řady
umělců, k nimž patřil například Josef Velda (Orestes), Blanka
Bohdanová (Klytaimestra), Václav Voska (Aigysthos), Alena
Vránová (Eletra) a další, od nichž by se dodnes mohli mnozí
umělci mnohému přiučit.
Velikonoční neděli projasnila na stanici ČRo 2 – Praha
premiéra původní rozhlasové pohádky Karla Šiktance Rubášek.
Klasicky komponované báchorky dvaaosmdesátiletého básníka se
ujal teprve osmdesátiletý režisér Karel Weinlich a oba zralí
tvůrci, kteří tvorbě pro děti věnovali podstatnou část svých
životů, připravili posluchačům svěží mladistvé dílko. V
Šiktancově klasické kompozici, v níž se ozývají folklórní
motivy a ožívají kouzelné bytosti i přírodní živly, se vypráví
o mládenci Šimonovi, který se tajemně ztratí, když podivným
způsobem přijde o milovaného pejska Rubáška. Naštěstí je tu
nebojácná a chytrá hrdinka Bára – nová děvečka ze statku,
jemuž vévodí Šimonova matka, zdroj veškerého zla – která
s věčnou písničkou na rtech odhalí krok za krokem záhadné taje
a pomocí kouzelné haleny-rubášky je rozlouskne; objeví pejska
i jeho pána a hned je tu šťastný konec plný lásky a svěžího
jarního povětří. Pravda, závěr je poněkud krkolomný, protože
Šimon se zjeví málem jako deus ex machina, ale to se u pohádek
stává. Naopak však pravidlem nebývá, aby z pohádky zazníval
tak čistý básnický jazyk, jak to slyšíme u Šiktance, když se
ocitneme na „sosnové hůrce“, cítíme „březovou vůni“, vnímáme,
jak se les „durdí“ a pak zase „protahuje v kříži“ a je-li
hrdince „modře a zeleně“, prožíváme s ní štěstí a krásu.
Režisér Karel Weinlich stejně jako ve stovkách svých pohádkách
předchozích znovu ukázal, jak umí čarovat se zvuky, z nichž se
ve fantazii posluchačů rodí barevné a plastické obrazy scén, a
jak dokáže přivést herce k vytvoření tak šťavnatých postav
jako byla např. mile prostořeká a půvabná Bára, kterou
s dívčím šarmem ztvárnila Lucie Vondráčková.
Když o velikonočním pondělí oznámil hlasatel stanice Praha, že
začíná nedělní pohádka pro děti a začala se odvíjet
pozoruhodná Povídka o chlapci a divoké huse slovenské
scenáristky Zuzany Križkové, zaujala její premiéra natolik, že
člověk spolkl úvodní roztrpčení z poplety, jemuž je jedno,
který je den, a neví, že pohádka není totéž co povídka. Příběh
o sedmiletém Tomášovi, který se spřátelí s divokou husou, je
velmi jednoduchý, ale z této prosté průzračnosti začnou
postupně vyvstávat kontrasty, odrážející skutečný kus
nelehkého života. Tomáše vychovává děda s babičkou; jeho máma
si našla nového partnera a nemá na synka čas. Chování otce,
zpočátku neznámého gaunera, zůstane pro Tomáše
nevysvětlitelné, i když ho po čase pozná. Přepevné pouto
spojuje kluka jen s divokou husou, neboť si svoji Agu „odkojil
od vajíčka“. Bojí se o ni, protože ví, že po jaru přijde léto,
po něm podzim a pak... – odmítá se smířit s tím, že se jeho
Aga zachová jako jiná zvířata žijící podle svých instinktů.
Stejně tak, jak Tomáš touží po tom, aby trvale k někomu
patřil, dychtí po tom, aby také někdo navždy patřil jemu. Ze
zdánlivě banálního příběhu vyrůstá posmutnělé svědectví o
tesklivé touze po pevném vztahu, věrné a trvalé lásce a
rodinném zázemí. Kompozice hry, která se od slovenského
originálu liší dramaturgickou úpravou (dramaturgyně Václava
Ledvinková), probíhá ve třech liniích. Do dramatu s klukovským
hrdinou (výborný Jiří Köhler) vstupuje retrospektivní
vzpomínková rovina dospělého Tomáše (Ivan Trojan), a tyto dva
pohledy doplňují komentáře z knihy nositele Nobelovy ceny
Konrada Lorenze, zakladatele etologie, nového vědního oboru o
chování zvířat. Režisérka Hana Kofránková dokázala s touto
trojí perspektivou skvěle pracovat, takže v některých pasážích
dochází k působivému prolnutí současného děje se vzpomínkami,
do nichž navíc vstupuje významuplná hudba Petra Mandela a řada
zvuků, které mají svou symbolickou a metaforickou funkci.
Obyčejný příběh, v němž se utkává zlo s dobrem, touhou a
láskou, patřil k vrcholům dramatické produkce, kterou Český
rozhlas nabídl o Velikonocích svým posluchačům. |
