Číslo 17 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operní zpěvačkou.
Evou Urbanovou.

Na cestách s Václavem Havlem podruhé

Píše se rok 2010. Nejen mně připadá neuvěřitelné, že od „sametových“ událostí už uteklo dvacet let – ono magické dvacetiletí, které jako by náhodou, generační obměnou či osudem určovalo rytmus moderních česko(slovenských) dějin už od roku 1918. Bude tomu tak znovu, anebo tentokrát takříkajíc porušíme tradici? Ať tak či onak, pilíře zahraniční politiky našeho státu se v rovině osobních kontaktů (což je v diplomacii všeho druhu vždy rozhodující) kladly v roce 1990 oficiálními cestami prezidenta Václava Havla do různých koutů světa. Jako mimořádný rozhlasový zpravodaj jsem měl možnost a štěstí být při tom. Nabízím proto již podruhé osobní zprávu, nikoli agenturní sdělení: vždyť s odstupem času není podstatné jen to, co se na těchto cestách odehrávalo, ale hlavně jak a proč.

Kafka v Jeruzalémě

Březen 1990. Jako člen doprovodného prezidentova týmu vystupuji z letadla v Tel Avivu s pocitem, že bych se měl štípnout: Opravdu jsem zde? Věren heslu, že zakázané ovoce nejvíc chutná, nesmírně jsem totiž vždy toužil podívat se právě tam, kam se z rudého ghetta zásadně nesmělo: do Izraele. Přitom, a to je ten paradox, jsme spolu se Sovětským svazem koncem čtyřicátých let napomáhali vzniku židovského státu víc než Západ. Jenže pak se svět stal bipolárním a všechno bylo jinak.
Ačkoli mezinárodní terorismus byl tehdy ještě málem v plenkách, prohlídka oficiální delegace na letišti byla nečekaně přísná: „Z kufru všechno ven,“ pravil muž ověšený zbraněmi a mladá sabra, vojensky nesmlouvavá, rozryla, byť v rukavičkách, vše, co jsem měl z domova pečlivě naskládáno. Poté už přišel svižný průjezd „hříšným“ Tel Avivem, jak mu pro jeho zábavní kluby a uvolněný životní styl přezdívají hluboce věřící, a krátká cesta do Jeruzaléma. Kolem navzdory jaru vesměs sucho, v příkopech a mezi keříky tu tam zlověstně „odhozená“ děla či malé bazuky, jako kdyby další z mnoha místních válek měla znovu začít co nevidět.
Možná nejlepší z řady svých vynikajících projevů pronesl Václav Havel na Jeruzalémské univerzitě. Vyznal se ze svých niterných pochyb o světě, o politice i o sobě samém s upřímností, která tehdy nebyla ještě okoukaná a zapůsobila na přítomné jako poselství, jako zvěst. „Čím víc vím, tím víc nevím. Čím mocnější jsem, tím víc pokory pociťuji. Čím víc mě oslavují, tím nejistější se cítím...“ Přesně těmito slovy to tehdy Havel neřekl, ale takové bylo – nejen pro mě – vyznění jeho slov, která nicméně končila zřetelnou výzvou k intelektuálům: „Mluvit nebo psát nestačí. Chceme-li měnit svět, je třeba se obětovat v politice.“
Z návštěvy Knesetu neboli izraelského parlamentu jsem si odnesl dva dojmy. Oslnily mě nádherné ohromné Chagallovy mozaiky na stěnách a zděsilo mě zjištění, na které nyní myslívám: že o vývoji země, národa často rozhoduje titěrná skupinka lidí, jejichž strana sice proklouzne mezi zákonodárce s odřenými lokty, ale vše záleží na tom, ke komu z velkých se přikloní.
Další fackou byl pro mě krátký pobyt v kibucu Masaryk, kam několik z nás dopravili vojenskou helikoptérou, v níž se odehrála příznačná scénka. Zatímco se Havel s Kňažkem o něčem hlasitě přeli, Schwarzenberg usnul. Samotný kibuc jsem vnímal ve dvou protichůdných rovinách – ano, přísně kolektivní styl života, ne nepodobný komunistickým utopiím, měl jistě smysl před sto lety, kdy první osadníci dřeli do úmoru uprostřed bažin a komárů; dnes však působí dojmem nevhodného přežitku a  není divu, že mladí prý berou nohy na ramena a odcházejí do měst.
Jeruzalém se se mnou rozloučil noční poutí, při které jsem dostal pořádný strach. Teprve když jsem po dlouhém dnu dokončil večerní zpravodajství, vyrazil jsem do uliček, abych nasál náladu města, které je zrovna tak posvátné jako konfliktní. Brzy jsem si povšiml, že za mnou někdo vytrvale jde. Že mě sleduje. Pokoušel jsem se vymanit, zmást jej, ale marně. Prchal jsem zpátky do hotelu – a ten člověk tam vešel též! Ukázalo se, že to byl člen izraelské ochranky, která měla jasný úkol: chránit každého z nás, doprovázejících prezidenta. Řekl mi nezapomenutelnou větu: „V Izraeli se může komukoli stát kdykoli cokoli!“

Královna a Kundera

Kdybych měl vybrat nejzábavnější obrázek z cest před dvaceti lety, zvolil bych tento: Před Buckinghamským palácem je vzorně seřazena stráž, na hlavách vysoké černé komíny, a kdesi dole mezi nimi se při vojenské přehlídce nejistě sune prezident nevoják, plaše nervózní z toho, že za chvíli předstoupí před královnu... Než se Václav Havel na politickém jevišti světa okoukal, byl až dojemně lidský svou obyčejností literáta, kterého dějiny vyzdvihly na piedestal. A uměl – což ale dělá dodnes – využít své prestiže ve prospěch jiných, kteří dál trpí, zatímco jemu se poštěstilo být na vrcholu. Ukázalo se to i při tiskové konferenci v Londýně, napěchované novináři z celého světa.
Konala se v době, kdy čerstvě zuřila fatwa, prokletí nad Salmanem Rushdiem kvůli jeho knize Satanské verše, kterou islámští fundamentalisté považovali za urážku koránu i Mohameda a rozpoutali v podstatě celosvětový hon na autora. Tiskovka probíhala podle očekávaného scénáře, padaly dotazy na disidentství i prezidentství, když se ke mně přitočil muž z prezidentova nejbližšího okolí. Šeptem mi sdělil, proč jej za mnou Havel posílá: „Zeptejte se, zda by něco vzkázal Rushdiemu!" Zvedl jsem tedy ruku, dostal slovo, s gustem vznesl dotaz – a pak už jen zíral, co to způsobilo. Jméno Rushdie bylo totiž tehdy prakticky tabu, aby se islamisté ještě víc nerozzuřili; samotný spisovatel se skrýval neznámo kde, pečlivě střežen. A tak kamery začaly švenkovat jako divé, foťáky se divoce rozblikaly a Havel, pobavený tím tyjátrem, vyjádřil podporu svému kolegovi a „příteli ve zbrani“, kterou je psací stroj, nebojácně tlumočící svobodné myšlení. „No nazdar, nás tady všechny ještě někdo odpráskne,“ ulevil si Brit vedle mě, zaklapl notes a měl se k odchodu. Kde, pomyslel jsem si, je odvaha jeho předků, čelících málem dva měsíce noc co noc Hitlerovu bombardování Londýna?
Paříž mi v paměti utkvěla dvěma momentkami, z nichž první jsem prožil na vlastní kůži a druhou, snad pravdivou, mohu a chci tlumočit. Velkým dojmem na mě při tiskovce v Elysejském paláci zapůsobil prezident Mitterand. Nepotřeboval tiskového mluvčího, vedl ji sám a skvěle. Se šarmem, přehledem, schopností nenápadně posouvat děj tam, kam potřeboval. Navazoval s námi novináři oční kontakt, odhadl a rozlišil znalce, snaživce i lenochy a podle toho uděloval slovo, měnil rytmus odpovědí, režíroval. Že tento skvostný hráč může vést po léta dvojí manželský život, že vezme do vlády komunisty, a tím je zničí, to vše mě později nepřekvapilo. Dodnes však žasnu nad statečností muže, který, vědom si nevyléčitelnosti své choroby, přestane brát léky, uchýlí se do samoty a vyčká na smrt. Kdo jiný by to dokázal? O jednom vím, shodou okolností byl rovněž z Paříže: jmenoval se Pavel Tigrid...
Během Havlova pařížského pobytu bylo prý tajně, mimo oficiální program, zorganizováno jeho setkání s Milanem Kunderou. Proč tak konspirativní? Nevědělo se údajně, jak dopadne. Vždyť ti dva se po roce 1968 osudově rozešli: zatímco Kundera zřejmě dospěl k názoru, že totalita je u nás navždy a spisovatel má tvořit ve svobodě, Havel se nedal přimět k odchodu, čelil režimu málem jako Gándhí a nakonec vyhrál. Světově proslulý autor Žertu to prý po roce 1989 nesl jako svoji bolestnou prohru ve střetu dvou světonázorů, a snad i proto mělo kavárenské setkání proběhnout chladně, odtažitě, navenek bez emocí. Došlo-li k něm doopravdy, promluví o něm někdy očití svědkové?

Hovory z konce světa

Pyrenejský poloostrov navštívil prezident v prosinci 1990. V Madridu, Barceloně i Lisabonu jsme se logicky zabývali tím, co pro nás bylo v té době aktuální: jak se ve Španělsku i v Portugalsku vyrovnávají s těmi, pro které relativně nedávný pád Frankovy či Salazarovy vlády znamenal konec (jejich) světa?
„Zajímavým pokusem o smíření je jeskyně kousek od Madridu, kde najdeš památky na oběti z obou stran,“ vyprávěl mi španělský kolega z rozhlasu, zatímco jsme v komnatách královského paláce El Escorial čekali na konec Havlova jednání s jeho královským hostitelem. „Uvědom si, že u vás se únorem 1948 změnil nejen režim, ale všechny vlastnické vztahy. U nás i za fašistů zůstalo soukromé podnikání, proto bylo pak snazší navázat znovu na demokracii.“ Dobrá, vrtalo mi hlavou, ale co s takzvaně starými strukturami na špici? Pokrčil rameny: „Máme je ničit, jako ničili oni nás? Vím, zní to na jednu stranu slabošsky a na druhou cynicky, ale co zbývá než počkat, až vymřou?“
Mé hovory v zákulisí politických jednání, vedené  v různých koutech světa, byly na celém tom cestování nejpodnětnější. Poradci různých prezidentů, to byli skuteční znalci poměrů, navíc vybavení prvotřídními informacemi; proto takříkajíc viděli za roh a vyráželi mně, naivnímu, dech: „Chlapče, my vám tu svobodu přejeme, ale hlavně máme radost, že se nám zvětší trhy, ale na ty naše vás hned tak nepustíme... Bipolární svět skončil, teď přijde terorismus, individuální či skupinový. A časem začnou boje o zdroje, protože lidí je pořád víc, chtějí se mít líp a zeměkoule to neunese. Pánbuzaplať skončil jeden svět, ale ten další taky nebude snadný.“
Za nejzápadnější výspu Evropy bývá považován Cabo da Roca, strmý skalnatý útes na portugalském břehu, pod nímž jsem v písku u moře natáčel s prezidentem „výjezdní“ Hovory v Lánech. Zatímco vlny mu máčely kalhoty, nahlas se zamyslel: „Když odtud ve středověku odplouvali mořeplavci, nechali za sebou starý svět a vydali se vstříc neznámým nadějím. Někdy si připadám jako oni...“

Jiří Vejvoda, ředitel ČRo 2 – Praha

Foto Tomki Němec