|
|
 Když
ztrácíte sluch i vlastní ženu
Film Filipa Renče Hlídač č. 47 (ČT1, 5. 9., 20.00), ukázka
umělecky ambiciózní tvorby České televize, je již v pořadí
třetím přepisem literární předlohy Josefa Kopty. Důraz je
položen na rozpoložení muže ztrácejícího sluch i věrnost
manželky, avšak scenáristé Eduard Verner a Zdeněk Zelenka
přidali ještě další motivické okruhy, traumatizující hrdinovy
vzpomínky jak na mrtvou snoubenku, s jejíž sestrou se posléze
oženil, tak na válečné běsnění, které jej poznamenalo nejen na
zdraví, ale hlavně na duši.
Píše se rok 1920 a vojenský vysloužilec Josef Douša získává
erární zaopatření, onu pověstnou „trafiku“ – v podobě vechtru,
železničářského domku. Získal pro sebe a svou ženu nejen
bydlení, ale také práci hlídače: obsluhuje závory, zajišťuje
bezpečný vlakový provoz. Ale dotírají k němu také postranní
posměšky a mnohoznačné nápovědi, jejichž skutečný význam se
rozhodne zjistit předstíráním hluchoty.
Tvůrci se opírají o pečlivě přiblížené reálie (v oblečení, ve
vybavení, ve stavbách), do nichž vkládají apokalyptické
válečné výjevy. K tomu přistupují snové vize zpomaleně se
pohybující dívky v jakoby rozevlátém svatebním odění, nemluvě
o vynořování Doušova dvojníka zosobňujícího neodbytné fatum.
Vynalézavá je rovněž zvuková rovina, zvláště ve scénách, kdy
Douša ztrácí sluch – film několikrát „přepíná“ mezi Doušovým
subjektivním prožitkem, kdy jediným slyšeným zvukem je drásavý
hukot pohlcující útržky slov (nikoli ticho, jak bychom
očekávali), a náhledem z vnějšku, jak situaci vnímají okolní
lidé, mají-li s Doušou hovořit.
Karel Roden vysloveně září v titulní roli člověka,
bezpočtukrát ztýraného nutkavě se vracejícími vzpomínkami,
nočními můrami i mrazivým očekáváním věcí příštích. Neznatelně
pokulhávající, nahrbená postava, navlečená do drážní uniformy,
zmučený výraz zjizvené tváře čas od času se nořící do divě
upřeného pohledu, chrčivě tlumený hlas i obranně máchavá gesta
– to vše přesvědčivě evokuje trpící bytost, zbavenou sebemenší
idealizace. Vedle Rodenova hlídače další postavy blednou, ať
již je to Lucia Siposová coby Doušova prostopášná žena, Václav
Jiráček v úloze živočišně zvrhlého svůdce nebo Vladimír
Dlouhý, jenž odpudivého kostelníka ztvárnil s týmiž gesty,
pohledy a mluvou jako postavu někdejšího policajta v nynějším
distribučním hitu Kajínek.
Jan Jaroš, filmový publicista |
