|
|
Někdy stačí být slušný. A mít odvahu
Letošní rok je ve vydavatelství Radioservis bohatý na
vskutku kvalitní tituly. Mezi nimi rádi vítáme i nové vydání
Letu do nebezpečí Arthura Haileyho a Johna Castla. Iniciativu
Radioservisu je nutno pochválit i proto, že nahrávka tohoto
pětidílného seriálu byla vydána už v roce 1983 na
gramofonových deskách a o deset let později v nevyhovující
technické kvalitě v Levných knihách, což původní nahrávku
těžce poškodilo.
 Seriál
Let do nebezpečí měl premiéru v roce 1980 a nutno s potěšením
konstatovat, že na rozdíl od filmů podle Haileyho námětů
nezestaral. Knihu, kterou Hailey napsal společně s Johnem
Castlem, zdramatizovala Horčičkova stálá spolupracovnice
Jaroslava Strejčková. Jednoduchý, ale napínavý děj lze shrnout
takto: Při rutinním letu dojde u obou pilotů a části pasažérů
k otravě jídlem a jedinou nadějí na přistání je jeden
z cestujících – bývalý válečný pilot – a jeho narychlo
přivolaný pomocník, navigátor na zemi. Všichni stojí před
těžkým úkolem – přistát s letadlem a zachránit tak pasažéry
před jistou smrtí.
Jiří Horčička kromě režie zpracoval i stereoscénář. Při
poslechu dokonale promyšleného stereofonního „stroje“
inscenace lze jen těžko uvěřit, že Horčička původně
stereofonii odmítal jako technologickou hračku. Postupem času
si však ověřil, že mu může nabídnout velké možnosti v umělecké
tvorbě, což dokázal na tzv. velkých rozhlasových „plátnech“
(Vojna a mír) i na zdánlivě spotřebních inscenacích, jakou je
právě Let do nebezpečí. Stereo tu umožňuje rychlé a snadno
pochopitelné zvukové přesuny mezi jednotlivými dějišti
probíhajícího dramatu i zneklidňující podkresy, tvořené zvukem
motoru letadla.
Perfektně fungující inscenace však nestojí jen na precizním
Horčičkovi, ale také na skvělé herecké sestavě. Eduard Cupák
vybavil svého bývalého stíhače mravní pevností, ale i
nervozitou, která rychle exploduje i odezní, Gabriela Vránová
jako stevardka Janet odvedla jeden ze svých nejlepších
rozhlasových výkonů. Doktor Baird v podání Jiřího Adamíry
fascinuje svou až britskou strohostí a nadhledem – o to
působivější je pak herec ve vypjatých situacích. Rovnocenným
partnerem Eduarda Cupáka je tu ovšem především Luděk Munzar
v roli navigátora. Bravurně přechází z ledově chladného
uvažování do prudkých výbuchů vzteku v případě, že se jeho
postava ve svém okolí setká s lajdáctvím či nezodpovědností.
Tito i ostatní herci dodávají příběhu a svým postavám „to“
nadčasové, co by uspělo i v technicky méně dokonalé inscenaci:
sounáležitost, odvahu i prostou lidskou slušnost, kterou lze
projevit i v situacích nejkrizovějších.
Přemysl Hnilička, publicista
|
