Číslo 36 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operní pěvkyní.
Gabrielou Beňačkovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

Jaroslav Vanča, scenárista a pedagog FAMU

Po stopách malířů krajin…

Tak jsem se zase jednou kochal... Dva dny jsem prochodil severočeskou krajinou, mezitím jsem přespal na úbočí kopce jménem Viselec, odkud je jeden z nejkrásnějších panoramatických pohledů na masiv Českého Středohoří od východu k západu, či naopak od Ranné až k Sedlu. Nebudu vám zde vysvětlovat, kde se onen Viselec dme, ještě bych někoho inspiroval k vybírání vstupného za ten pohled, doba je všelijaká… Jen si ho hezky najděte sami, pro vás starší to nebude problém, není totiž se svou výškou 230 metrů n. m. kupodivu zpředmětněn na internetových mapách, zato jsem ho nalezl na poničené mapě „stovce“ z dob vlastního mládí, zapovzatý společně s ostatními pidikopci pod souhrnný název Křesínské vrchy. Rázoval jsem si tedy plochou kulturní stepí Slánska až k Ohři, mířiv k ojedinělé geologické pamětihodnosti známé coby Kamenná slunce jsem zapadal do bahnisk podmáčených půd, občas jsem ztratil cestu v kopřivách na souvratích lánů, byv průběžně pokoušen nálety savých komářic a potvůrek jménem kloši jelení jak nějaký postmoderní eremita. Zvláště pak za noci si na mně ta upírská stvoření pochutnala; ještě když tohle píšu, drbu se nejintenzivněji právě na místech, na nichž jsem nešetřil repelentem, jímž se k mé pokožce musela vysloveně prolízat. Ale vem to nešť, patří to přece k věci, chcete-li všestranně zakusit rozmanitou tvářnost i fundament rodné země. A obojí jsem zakusit chtěl, výlety, jako byl tento, totiž podnikám jaksi trpně, ve stopách významných našich malířů-krajinářů. Je to pocit jaksi dostředivě útěšlivý, vnímáte-li krajinu, již a priori znáte z obrazů takového – vzato od počátků – Quida Mánesa, Aloise Bubáka či Adolfa Kosárka přes Otakara Mařáka, Antonína Slavíčka a Františka Kavána k Vojtěchu Sedláčkovi, Václavu Rabasovi a Emilu Fillovi, a potom až někam ke Karlu Walterovi, Bohdanovi Kopeckému, Ladislavu Čepelákovi, Jiřímu Corvinovi, Františku Hodonskému... A tím ten výčet chtě nechtě končí, neboť dnes již krajináře nevidět, jako by je minulost pohltila, nastejno třeba s mlynáři. Nebo jste někdy v poslední době zaregistrovali postávat v ohnisku malebného plenéru chlapíka před malířskými štaflemi a s paletou v ruce? Mně se to podařilo asi tak dvakrát za posledních deset let. A možná ještě čas od času na pražském Petříně, kde si studentíci blízké grafické školy – cítíce se beztak málem od narození býti Evropany – odbývají povinné penzum řemesla. A přitom je na takové malířské „řemeslníky“ hezký pohled. Ten styk s materiálem, zápolení s dílem, závisejícím na svém přírodním předobrazu... Člověk ten styk s krajinou, vystavenost sebe sama jejímu působení, zjevně potřebuje. To by, hlavně přes léto a takříkajíc mimo centrum, nebyly naše galerie a všelijaké příležitostné výstavní síně plné krajinek malovaných v realistickém duchu, samozřejmě že umělecky poněkud passéistických, namalovaných jak před sto lety. Nemůžu nevědět, že umění je dnes jinde, ale rozhodně se nad takovýmito namnoze amatérskými projevy neofrňuji. Jaképak copak, má-li dílko výraz a kompozici, smysl se dostaví sám. Kdopak by si dnes ještě hrál na nutnost vývoje v umění, o kterém jsme se v časech předpostmoderních učili? Pohltila jej právě sama postmoderna se svým mišmašem stylů, časů a kvalit, a pohltil jej především onen dosud ještě vzývaný trh, skrze nějž si může každý vybrat to, čemu dorostl.

A nechť si také onen čerstvě okouzlený vnímatel krajiny použije namísto pastelů, temper a olejů třeba digitální technologie. I takto pojatých výstav je u nás v Čechách v létě dosti, byť jejich autorům spíše než rodná země slouží možná častěji za námět Sahara či Antarktida. V těch dalekých destinacích mají výhodu, nemusí své fotografie natolik přizpůsobovat stávajícím poměrům. To u nás je spíše zapotřebí oprostit plenérové téma od všelijakých invazivních prvků, ať jsou jimi stále agresivněji se rozrůstající křídlatka japonská spolu s novými dálnicemi, či pajasan žláznatý se satelitními městečky, všechno dohromady uzurpující krajinu až donedohledna. Oproštěný výsledek lze pak ale snadno obvinit z idyličnosti, umělecké nepravdivosti. Ale je přece třeba zůstat pravdivým, pokud člověk chce být opravdovým umělcem, to platí co já vím od Sumerů. Jenže koupí si někdo takové prapodivně pravdivé dílo se všemi těmi paměstečky a pajasany, ke kterým se nakonec nechceme znát právě na obraze, který nám slouží... K čemu vlastně?

Takové nějaké otázky se na mne sesouvaly z úbočí kopce jménem Viselec, když se už panorama vzdálené krajiny vzdouvalo do noci. Do usínání mi ještě zasvítila radost z nalezených Kamenných sluncí, znejistil mne původ a důvod pojmenování mého nocležiště, promítly se obrazy malířů krajinářů, které mám rád... Chodit v jejich stopách přivede jednoho k jedinečnosti způsobu jejich malování, k ozřejmění jeho trvalosti. Ale když jsme u těch otázek, schválně: Zdalipak víte, ve stopách koho z nich jsem se tentokrát vydal?



  Snění za všechny prachy        
  Jak to vidí Věra Nosková
 
  Carmen Soni Červené       

  Nalaďte si        
 
  Podzim plný záhad      
  Téma