Číslo 42 / 2010.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s dirigentem.
Petrem Vronským.



 


Jiří Vejvoda, publicista

Chce to nápad

„Není většího dramatu než zajímavá lidská tvář na obrazovce anebo zajímavý lidský hlas u mikrofonu.“ To mě před třiceti lety naučil kolega Ota Nutz – a platí to bezezbytku dodnes. Digitální technika sice pomáhá rozpoutat v televizi obrazový ohňostroj a v rozhlase zvukovou smršť; nikdy však není nad objevný nápad či neotřelý úhel pohledu – a výrazové prostředky mohou být překvapivě skromné. Podnětem pro tvůrce nedávného pořadu BBC, vyrobeného v delší stopáži pro rádio a v kratší pro televizi, bylo stručné věnování, od něhož brzy uplyne rovné půlstoletí: „Tento obraz věnuji svému příteli Johnu Richardsonovi. 19. 11. 1960. Pablo Picasso.“ Umělcovu oddanému životopisci bylo tenkrát šestatřicet. Ačkoli se dnes pomalu blíží k devadesátce, energií jen srší: „Co chcete? Pablo se dožil málem stovky a maloval skoro do posledního dne. Jeho život, to je doslova nekonečný námět!“

Mikrofon snímá Richardsona v rozměrném prostoru, v němž kamera odhalí londýnskou galerii vystavující Piccasova díla. Vše do sebe zapadá a mnohý detail je pro posluchače (diváka) zjevením: „Tenkrát byl Picasso vystaven velkému pokušení,“ vzpomíná Richardson. „Musíte chápat, že jeho největším snem, který se nikdy nenaplnil, bylo uspořádat soubornou výstavu svých děl v Madridu. Dozvěděli se o tom lidé kolem diktátora Franka a nabízeli všechno možné, jen aby se expozice uspořádala a Pablo ji přijel zahájit. Samotný Franco prý řekl, že by tím zemřel jeden nebezpečný mýtus... Ale Picasso naštěstí odolal a nepošpinil se.“

Matka veřejnoprávnosti, jak se přezdívá BBC, naplnila tímto zdánlivě nenápadným portrétem nejeden z úkolů, jejichž výčet nabízí ve zdůvodnění své existence, umožněné koncesionářskými poplatky. Našla zajímavého člověka, který ovšem není celebritou, ale zato hodnotným zdrojem informací a emocí. Natočila s ním pořady ve vhodnou chvíli. A přesahem ze světa umění do politiky přitáhla k menšinovému žánru většinové publikum. Přitom si autoři vystačili s jedním mikrofonem, respektive dvěma kamerami. Chtělo to maličkost: ten nápad.



  A teď si dáme Čubčí pajšl   
  Nalaďte si
 
  Kde Evropa naše?  

  Navštivte        
 
  Víkend improvizace na Vltavě 
  Téma