|
|
Zasvěcující retrospektiva Václava Boštíka
Galerie hlavního města Prahy představuje do 9. ledna v Městské
knihovně dosud nejkompletnější retrospektivu díla Václava
Boštíka (1913–2005), malíře, jenž významně ovlivnil podobu
českého umění své doby a jehož obrazy v současnosti nechybějí
na žádné ze shrnujících evropských přehlídek poválečného
malířství.
 Koncepce
současné výstavy vychází z širokého průzkumu autorovy
pozůstalosti, přičemž zahrnuje všechna jeho vývojová období,
včetně neobyčejně talentovaných juvenilií. V zájmu zachování
kontinuity díla i zdůraznění jeho proměn je retrospektiva
obohacena i o zahraniční výpůjčky. Připomeňme zde, že výstavní
sály Městské knihovny považoval sám malíř za nejkrásnější
galerijní prostor v Praze a vždy si přál v něm vystavovat.
Boštíka od mládí přitahovaly postimpresionistické směry. Přes
výtvarné reflexe krajiny, sakrální architektury a studium
historie umění vedla jeho cesta k analýzám principů románského
a archaického umění (zajímal jej zejména raný Egypt,
Mezopotámie a tvorba přírodních národů); stejně tak se po celý
život zaobíral výtvarnou teorií a také přírodními vědami
v souvislosti možných propojení vědy a víry.
Pod dojmem poválečného přínosu takzvané nové fyziky se v jeho
tvorbě, zejména ve druhé polovině padesátých let, objevovalo
množství narážek na soudobé fyzikální objevy, teorii polí či
Brownův pohyb; později tato konvergence vyústila v jeho
vrcholném období do podoby malířsky abstraktních znaků a
monochromních, silně promalovaných a strukturálně uspořádaných
barevných „mlhovin“.
Pochopení podstaty všech těchto inspiračních zdrojů mělo
zásadní vliv na celou jeho další tvorbu, zde začal Boštíkův
celoživotní průzkum energií, objemů a hmot, ústící v pojetí
světa jako kosmogonického celku. Konvexním vzedmutím vytvářené
objemy pramaterií se staly pro jeho tvorbu na dlouhá léta
erbovním znamením, aby se pak v jejích závěrečných etapách
znovu vrátil ke geometrickým tvarům v ploše – ke čtverci a
kruhu.
V puristické etapě let sedmdesátých využíval ke své práci
dokonce milimetrový papír, jehož plochu půlil rýsovanými
tušovými čarami, transponuje tak v geometrickém řádu svou
zkušenost restaurátora renesančních sgrafit (tedy činnosti,
kterou byl nucen živit se v letech, vůči jeho tvorbě silně
nepříznivých). Radikalismus těchto geometrických kreseb byl u
nás ve své době nepochopen, ocenění se jejich autorovi dostalo
až od francouzských uměnovědců.
Svůj abstraktní projev vnímal malíř jako svého druhu
kosmogonický proces a vyjádření vlastního vztahu k univerzu.
Za poměrně rychle se střídajícími styly tak zůstává stálé
jádro Boštíkovy výpovědi. Jejím výrazem se – v souladu
s křesťanským pohledem na svět – stalo k transcendenci
odkazující světlo, získávající časem stále více odhmotněnou
podobu, a tedy i spirituální působivost.
Malířova práce je nesena myšlenkou života uskutečňovaného
v jednotě se sebou, Bohem a přírodou, obnovy přirozeného
postoje ke světu, nenávratně ztraceného na přelomu 18. a 19.
století. Proto se skrze vlastní tvoření snaží navázat původní
kontakt s jednotou a celkem, jejž udržovaly především
archaizující fáze velkých kulturních epoch.
Sám Václav Boštík se často zmiňoval o této jednotě, o světě
původní integrované zkušenosti a rozptýleném, zlomkovitém a
nesoustředěném dnešku. Zajímalo ho vše mezi počátkem a koncem,
mezi vznikem a zánikem, vše směřující k absolutnu. Jeho
malířským dílem může být takto divák veden na cestě k bodu,
v němž se rodí tvar, k základům vztahů mezi životem tělesným,
duševním a duchovním...
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný teoretik |
