|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Velké detaily
Zavonil telefon.
Volal známý. Právě se vrátil z dovolené. Byl na jihu. Bylo to
báječné, výborně si odpočal. Týden byl na jednom místě. Pak
dělal výlety po okolí. Hotýlek byl malý a příjemný.
Vím co má na mysli?
„Samozřejmě,“ řekl jsem.
Jídlo bylo fajn. V pondělí bývaly spaghetti. V úterý ryba nebo
něco mořského. Ve středu telecí. Ve čtvrtek... co bylo ve
čtvrtek? Divočina. V pátek byl steak. Ne, ten byl ve čtvrtek.
Takže, divočina nebyla ve čtvrtek, ale v sobotu. V neděli byla
drůbež nebo něco se zeleninou.
„Aha,“ řekl jsem.
Hotelové pokoje byly jednoduché, ale příjemné. Postele s více
polštáři, lehká přikrývka. Skříň, malý psací stůl. Na něm psal
pohledy. Dostal jsem už pohled?
„Ne, ještě ne,“ řekl jsem.
A dodal jsem, že to nespěchá. Pak jsem vzal papír a tužku a
začal jsem si kreslit.
Pohled přijde. Posílal mi ho v polovině měsíce, tak
patnáctého. Moment. Patnáctého byl na výletě, to byla sobota.
Takže na poště byl zřejmě čtrnáctého. Nebo třináctého? Teď
opravdu neví...
„Na tom přece nezáleží,“ řekl jsem.
A namaloval jsem prasátko. Docela se mi povedlo.
Známý hovořil dále.
Udělal také nějaké fotografie. Dal film vyvolat. Pak se musíme
sejít, abych se na snímky mohl podívat.
„Určitě,“ řekl jsem a přimaloval jsem prasátku ruksak.
Moře bylo poměrně čisté. Chodil k němu ráno. Kolem deváté. Pak
se šel projít po městě.
Hezké, malé městečko, s náměstím, kostelíkem a hospůdkami.
Třikrát týdně tam byl trh. V pondělí, ve čtvrtek a v sobotu.
Na okamžik se odmlčel.
Ne, trh nebyl ve čtvrtek, byl ve středu. Už si vzpomíná.
Namaloval jsem prasátko, které žere kalendář. Kresby mi už šly
rychleji. Sotva jsem obrázek domaloval, dozvěděl jsem se další
informace: odpoledne býval na promenádě koncert. Takový menší
orchestr, asi dvanáct lidí. Normální obsazení. Piano, basa,
bicí, dvě kytary, dvě trubky, dva saxofony, trombon, housle...
a asi flétna. Nebo klarinet?
Nebyl si jistý.
Já jsem neváhal. Nakreslil jsem swingové prase s klarinetem.
Docela se mi povedlo. Bohužel jsem se nemohl kresbou
pochlubit.
Známý pokračoval v monologu.
Na koncerty chodilo dost lidí. Seznámil se tam s nějakými
Angličany. Moc milí lidé. Ona pracuje v poojišťovně. On v
bance. Barclay nebo Lombard. Ne, Barclay.
Jméno banky mi nic neříkalo. Ale byl to dobrý námět. Zkusil
jsem bankovního vepříka v saku a s kravatou.
Ti manželé tam jezdí pravidelně. Vždy v červenci. Pozvali ho
na večeři.
Byli v malém, příjemném restaurantu. Stálo to i s vínem pro
tři osoby sedm set. To přece není drahé?
„Není,“ řekl jsem.
A přimaloval jsem několika prasátkům klobouky s cenovkou.
Pozval Angličany, aby jim pozvání oplatil. Dojednal si to s
kuchařem v hotelu a udělal jim svou specialitu: řízky.
Připravil je tak, jako vždycky.
„Nejdřív je nakrajím tak, aby byly tenké, aby se dobře
propekly. Do strouhanky dávám dvě vajíčka.“
Když se nadechl, rychle jsem toho využil a zeptal jsem se, co
říká Palestině.
„To je hrozné. Ale abych to dokončil. Umím přesně odhadnout
teplotu oleje, do kterého pak maso rychle hodím.“
Zkusil jsem napsat různě slovo řízek. Psacím písmem. Hůlkovým.
Obráceně. Pozadu, naležato a vytečkovaně.
„Horký olej musí totiž na pánvi vytvořit nejprve bublinky.“
Nakreslil jsem bublinu s řízkem uvnitř.
„Olej musí prskat, aby měl správnou teplotu.“
Namaloval jsem řízek, který měl horečku a ležel v posteli.
Potom jsem nakreslil sanitku, jak odváží řízek s popáleninami
třetího stupně do nemocnice. Když začal do nejmenších
podrobností vysvětlovat, jak má připravenou strouhanku a sůl a
jak vždy klade maso na talíř (který má vždy po levé ruce, při
čemž stojí čelem ke sporáku), nakreslil jsem dům, který měl
místo oken řízky.
Také jsem namaloval Notre Dame s dvěma kotletami místo věží.
Nakonec jsem načrtl Eiffelovu věž ze samých pomfritek.
Dostal jsem strach, aby mi známý také nezačal vysvětlovat, jak
maso jí. Jak ho krájí, nabírá a klade do úst. Bál jsem se, aby
mi nepopisoval, jak pokrm žvýká. Zda zvolna (lento) anebo
rychleji (presto). Lekl jsem se, že mi třeba prozradí i to jak
šikovně maso polyká.
Dozvěděl jsem se, že řízky Angličanům ohromně chutnaly.
To mne inspirovalo tak, že jsem hned namaloval řízek s
britskou vlajkou.
Vůbec si s Angličany moc dobře rozuměl. Splácejí domek. Ještě
pět let. Ne, šest... Mají tři děti. Nejstaršímu je pětadvacet,
prostřednímu dvaadvacet. Nejmladší je dcera a je jí devatenáct
a studuje.
Nakreslil jsem řízek v universitní posluchárně.
Tak byl s Angličany na výletě. Svezli se na vodních lyžích.
Nakreslil jsem prase na lyžích.
Půjčil si potápěčský oblek a pozoroval ryby.
Nakreslil jsem řízek v potápečském obleku.
Svezl se s rybáři na člunu.
Nakreslil jsem prasata s udicemi, na kterých se svíjeli lidi.
Předposlední den balil. Měl jen jeden kufr a malou příruční
tašku.
Nakreslil jsem řízek na letišti.
Doklady nikdy nedává do kufru. Kdyby se kufry ztratily
nepřijde o ně. Chápu?
„Aby ne,“ zahuhňal jsem, protože jsem právě ukousl tužku. Tuha
je jedovatá. Při troše štěstí brzo omdlím a sluchátko mi
vypadne z ruky.
Na doklady dává pozor. Jde hlavně o pas, občanský průkaz a
řidičák.
Nakreslil jsem prase, které jí řízek. Pak jsem zajedl tuhu pro
jistotu gumou, aby mne náhodou nepřivedli k vědomí. Cítil jsem
jak slábnu a radoval jsem se, že už brzy ztratím vědomí.
Slyšel jsem, jak vysvětluje, že na boty má zvláštní místo v
kufru. Měl s sebou dva páry. Kromě toho jedny tenisky, jedny
sandály a jedny domácí trepky...
Možná, že měl i přilbu, hasičský oblek a praktické brnění.
Ale jistě to nevím.
Už jsem skoro nevnímal.
Na klinice smí brát telefon jen sestra.
Když známý zavolá, také si kreslí. Všiml jsem si, že se už
zdokonalila tak, že kreslí řízky v bílých pláštích a prasátka
v národních krojích. |
