|
|
 Na
půdě se dějí podivuhodné věci
Po dlouhých letech půstu – poté, co se marně pokoušel dokončit
Golema – se dalším významným počinem vrátil k divákům Jiří
Barta, již nyní zařaditelný po bok takových velikánů
animovaného filmu jako Jiří Trnka nebo Jan Švankmajer. S
podporou zahraničního kapitálu ze Slovenska a Japonska natočil
sice hravou, ale také strašidelnou, ba děsící pohádku Na
půdě aneb Kdo má dneska narozeniny (sledujte 25. dubna v
16.20 na ČT1), která navíc aspiruje na politické podobenství.
Je určena starším dětem, jimž předvede, že existují odlišné
možnosti animace, než jaké nabízí Hollywood, ale určitě ji
ocení i diváci dospělí. Vychází z oblíbeného schématu, jakým
je oživlé společenství hraček, v tomto případě odložených na
půdě. Tak poznáme panenku – hospodyňku Pomněnku, medvídka
Muchu, obrozenecky veršujícího rytíře Krasoně, skřítka Šubrta,
myšku Sklodowskou...
Materiálově různorodí hrdinové (vedle klasické panenky je to
plyšák, kloubová marioneta i s vodícími dráty či plastelínová
příšerka) žijí spokojeně do té doby, než se půvabné Pomněnky
zmocní zlotřilý diktátor Hlava, ve skutečnosti státníkova
busta s načerněným obličejem Jiřího Lábuse, která ač nehybná
svými příkazy ohrožuje i ostatní hračky, unesené kamarádce
spěchající na pomoc.
Narozdíl od amerických filmů, které napodobují uhlazený design
hraček, Barta používá reálných předmětů, často ošuntělých a
poničených, které vynalézavě animuje. Dokonce lze tvrdit, že
až marnotratně kombinuje různé animační techniky, k loutkám
přidává dvojrozměrné ploškové doplňky, nechybějí ani kreslené
vsuvky, v případě mluvící Hlavy zajisté vytanou na mysl
Švankmajerovy Možnosti dialogu.
Ostatně Švankmajerova poetika, uplatněná třeba ve filmu Něco z
Alenky, se stává mocným inspiračním zdrojem, jakkoli
zpracování i vyznění je odlišné. Barta průběžně připomíná, že
příběh se neodehrává v pohádkovém časoprostoru, nýbrž v
reálném světě, tak říkajíc v těsném sousedství, stačí se jen
pozorněji zahledět. Proto mezi trámy půdních prostor vlétávají
ptáci či leze kocour, dokonce tam zavítá holčička s babičkou.
Bartu fascinuje svět dávných, často bizarních technických
vymožeností, ať již je to rozhlasový přijímač nebo hadice se
vševědným okem na svém konci. Skříň, po jejíchž dveřích je
třeba vyšplhat, připomíná nebetyčné pohoří, část půdy se stává
zakázaným územím, kde vládne Zlo... Vznikl třpytící se skvost,
kterého bychom si měli vážit.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
