Na půdě se dějí podivuhodné věci

Po dlouhých letech půstu – poté, co se marně pokoušel dokončit Golema – se dalším významným počinem vrátil k divákům Jiří Barta, již nyní zařaditelný po bok takových velikánů animovaného filmu jako Jiří Trnka nebo Jan Švankmajer. S podporou zahraničního kapitálu ze Slovenska a Japonska natočil sice hravou, ale také strašidelnou, ba děsící pohádku Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny (sledujte 25. dubna v 16.20 na ČT1), která navíc aspiruje na politické podobenství.

Narozdíl od amerických filmů, které napodobují uhlazený design hraček, Barta používá reálných předmětů, často ošuntělých a poničených, které vynalézavě animuje.

Je určena starším dětem, jimž předvede, že existují odlišné možnosti animace, než jaké nabízí Hollywood, ale určitě ji ocení i diváci dospělí. Vychází z oblíbeného schématu, jakým je oživlé společenství hraček, v tomto případě odložených na půdě. Tak poznáme panenku – hospodyňku Pomněnku, medvídka Muchu, obrozenecky veršujícího rytíře Krasoně, skřítka Šubrta, myšku Sklodowskou...
Materiálově různorodí hrdinové (vedle klasické panenky je to plyšák, kloubová marioneta i s vodícími dráty či plastelínová příšerka) žijí spokojeně do té doby, než se půvabné Pomněnky zmocní zlotřilý diktátor Hlava, ve skutečnosti státníkova busta s načerněným obličejem Jiřího Lábuse, která ač nehybná svými příkazy ohrožuje i ostatní hračky, unesené kamarádce spěchající na pomoc.

Narozdíl od amerických filmů, které napodobují uhlazený design hraček, Barta používá reálných předmětů, často ošuntělých a poničených, které vynalézavě animuje. Dokonce lze tvrdit, že až marnotratně kombinuje různé animační techniky, k loutkám přidává dvojrozměrné ploškové doplňky, nechybějí ani kreslené vsuvky, v případě mluvící Hlavy zajisté vytanou na mysl Švankmajerovy Možnosti dialogu.
Ostatně Švankmajerova poetika, uplatněná třeba ve filmu Něco z Alenky, se stává mocným inspiračním zdrojem, jakkoli zpracování i vyznění je odlišné. Barta průběžně připomíná, že příběh se neodehrává v pohádkovém časoprostoru, nýbrž v reálném světě, tak říkajíc v těsném sousedství, stačí se jen pozorněji zahledět. Proto mezi trámy půdních prostor vlétávají ptáci či leze kocour, dokonce tam zavítá holčička s babičkou.
Bartu fascinuje svět dávných, často bizarních technických vymožeností, ať již je to rozhlasový přijímač nebo hadice se vševědným okem na svém konci. Skříň, po jejíchž dveřích je třeba vyšplhat, připomíná nebetyčné pohoří, část půdy se stává zakázaným územím, kde vládne Zlo... Vznikl třpytící se skvost, kterého bychom si měli vážit.

Jan Jaroš, filmový publicista



  Dvojité dno J. H. Krchovského
  Nalaďte si  
 
  Listy z Podkrkonoší

  Pořiďte si  
 
  Představení v multikině
  Dívejte se