|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
Mezi námi muži
V mužském společenství se sluší říkat, že nakupování je otrava
a opruz. Omlouvám se: nakupuji rád.
Jak by ne, když v krámě prožívám spoustu zajímavého. Zvláště
v naší sámošce, kam docházím poměrně pravidelně. Pokaždé tam
spatřím něco inspirativního k přemýšlení. Například sleduji
pestré typy zákazníků. Možná i proto, že můj otec byl vyučený
obchodní příručí. Prodával spoustu let a říkal mi, že každý
kupující je originál a unikum.
Pokukuji, kdo nakupuje drahé věci, kdo ty nejlevnější.
Pozoruji kindrvejcové loudění dětí na rodičích. Porovnávám
poměr zájmu kupujících o versailleskou a běžnou vařenou šunku.
V regálu s novinami monitoruji zájem o ten který titul. Zajímá
mě i většinový výběr druhů chleba. Stejně tak vděčně sleduji
spartakiádní sestavy dorovnávačů zboží.
Zajímá mě i spousta dalších skutečností, které skládají toto
jedinečné dějiště.
Nerad bych se nějak citově dotknul spolumužů, ale pánové,
můžete mi vysvětlit, proč při cestách do jižních zemí tak
nadšeně procházíte tržišti a bazary, máte oči navrch hlavy a
jste celí pryč z toho obchodního dění? Možná se vám zdá
nepatřičné, že porovnávám barvitost a pestrost takových trhů
se zdánlivou odcizeností supermarketů. Ale není pro
pozorovatele bez předpojatosti skryto leccos jedinečného i
v nich?
Byl-li Jan Neruda svého času ctitelem osobité atmosféry
malostranských krámků, nevylučuji, že by našel leccos
podnětného i v obchodech současných. A co teprve Karel Poláček
s jeho smyslem pro bizarnost!
Domnívám se, že objektem literárního zájmu zmíněných klasiků
by v současnosti mohlo být například pozorování zákazníků z
hlediska jejich rozhodnutí, ke které z pokladen zakormidlují
se svým nákupním vozíkem. Ti jednodušeji uvažující kupující
opírají svou volbu o počet osob, které stojí před pokladnou.
Analytiční jedinci však dokážou mrknutím okna zhodnotit i
množství zboží navršené v tom kterém vozíku u té které
pokladny. Pak se postaví do fronty, která se vůbec nemusí krýt
s kvantem jedinců před kasou.
Vnímat dění v krámě jako hru je lákavé. Muži, kteří mají rádi
nákup co nejrychleji za sebou, přicházejí o mnohé. Včetně
možnosti dobrodružného zkoumání, kdo z přítomných lidí v krámě
je asi detektiv. Není snadné ho odhalit. Jak píše Michel Faber
v jedné ze svých povídek, lidé se domnívají, že bude vypadat
jako Colombo, s kabátem do deště a cigaretou, ale zapomínají,
že v obchodě je kouření zakázáno.
Specifickým rysem našeho mužského nakupování je občasný
konzultační telefonát s manželkou. Dochází k němu obvykle v
okamžiku, kdy potravina, kterou jsme měli koupit, není
momentálně na polici. Snažíme se telefonicky zjistit, jakou
bychom měli zvolit alternativu.
Nejsem nakupovač začátečník, ale když něco není v krámě na
svém místě, selhávám. Takže volám do našeho rodinného call
centra. Tedy ženě Magdě. Má fotografickou paměť, a tak mě na
dálku spolehlivě navádí mobilem k jinému pultu na jiné místo,
kde najdu případnou náhradu momentálně pultově chybějících
nudlí.
Už od dob sumerských kupců a jejich zákazníků je sféra prodeje
a nákupu jedinečným fenoménem. Jeho prapodstata zůstává
v platnosti dodnes, byť se odehrává v jiných kulisách.
Zvláštní roli sehrávají nákupní vozíky. Mohou prý působit
pozitivně při manželském spolunakupování. Na internetu jsem
našel radu jedné ženy, které doporučuje aktivizovat okázale se
nudícího partnera v krámě tím, že mu bude svěřeno tlačení a
manipulace s dotyčným vozíkem. Proč? Muži rádi něco ovládají a
řídí. Rádkyně dodává, že „některým mužům se řízení vozíku líbí
tak, že si u toho v duchu dělají „Brrrrrm“.
A ještě jedna její doporučená finta. Každém chlapovi prý udělá
dobře, když se ho při nakupování manželka zeptá u vozíku:
„Miláčku, jak tam mám ten nákup poskládat?“
I v případě, že se vydám do naší sámošky sám, mohu se stejně
tak oblažit oběma postupy. Včetně zmíněného slastného Brrrrrm.
Při svých výšlapech do obchodu mívám s sebou napsaný seznam
položek k nákupu jako pojistku, abych nic nezapomněl. Občas
bývám na besedách dotazován, kolik jsem už za svůj život
napsal fejetonů, ale nikdo se mě zatím neotázal, kolik jsem už
sepsal seznamů na nákup. Přitom je jejich závažnost
přinejmenším stejná.
Připomínací lístky jsou příznačné spíše pro starší ročníky.
Někdy i pro ženy, ale spíše pro nás muže. Nemůžeme si
pamatovat všechno, když máme starost o světovou politiku a o
osud vesmíru. Tím si vysvětluji, že u automatu na vracení
zálohovaných lahví jsem si už dvakrát zapomněl vzít příslušné
automatem vypláznuté potvrzení o odevzdání zálohovaných lahví.
I tato zkušenost mi dala něco poučného.
Při prvním opomenutí jsem se za pár minut ťuknul do čela a
pádil zpět k automatu. Tam však dotyčnou potvrzenku o několika
vrácených lahvích už někdo čmajznul. U pokladny si pak zřejmě
nechal tu částku vyplatit. Nevědomky jsem se tak stal jeho
sponzorem.
V pozdějším případě druhém jsem se vracel k onomu automatu už
značně skepticky. Jenže... Kdosi slušný tam ten lístek položil
na horní část automatu! Zjevně v předpokladu, že majitel
lístku se pro něj třeba vrátí. Což se taky stalo.
Ono se řekne sámoška, ale – dovolte mi tu nadsázku – je to i
jeviště obecnějších dějů. Tamní strávený čas nepokládám za
ztracený. Dokonce mnohdy za užitečnější a inspirativnější
k přemýšlení než leckterá fóra k tomu vznešeně ustanovená.
Všímám si, že přibývá mužů – včetně mladých –, kteří chodí
nakupovat. Obecně by se tento jev dal vyložit jako narůstající
smysl pro pomoc partnerkám a rodině vůbec. Ale nechci nic
idealizovat, motivů může být víc.
Jeden pán tam chodí pravidelně vždycky, když jsou ochutnávky
něčeho zadarmo.
A já?
Já chodím rád do divadla. |
