|
|
 Alena
Wagnerová,
spisovatelka a publicistka
Psst!
Nevím, jestli v českých nemocnicích ještě na dveřích
k jednotlivým oddělením visí jako za mého mládí tabulky Ticho
pomáhá léčit. V každém případě ticho už nikoho neléčí, protože
je ho pomálu. Chcete si popovídat se známými v kavárně? Ale
najděte si nějakou, kde vás v rozhovoru neruší reprodukovaná
hudba, řekla bych spíš reprodukované šumy, protože to, co z
reprodukturů proudí, není hudba, ale jen hluk různé intenzity.
Požádáte-li někoho z personálu, jestli by reprodukci nemohl
trochu ztlumit, řekne většinou, že to má zakázáno. Ale kavárny
existují přece proboha proto, aby se v nich lidé setkávali a
povídali si, ne aby poslouchali něco, co si nevybrali.
Opustíte-li demonstrativně kavárnu nebo hospodu, kde se vám
proti vaší vůli něco vnucuje do ucha, octnete se na ulici, kde
na vás z každého druhého obchodu, ať už se v něm prodává
cokoliv, řve hudba, hlavně pohybujete-li se na Starém městě. A
chcete-li si koupit něco na sebe, skoro v každém obchodě se
vám do výběru toho, co hledáte, pletou nějaké zvuky a matou
vás. A jedete-li domů, jak snadno se vám přihodí, že vedle vás
v metru stojí někdo s empétrojkou a vy z toho, co on
poslouchá, slyšíte jen zbytkové bum, bum, bum. Zdá se mi, že
s návratem kapitalismu hluku kolem nás jaksi přibylo, jako by
nám byl přinesl svobodu, přestože se vám neustále do uší a do
mozků vnucuje, a tím vás omezuje.
Akceptace hluku je podle mne jedním z největších nedorozumění
našeho moderního světa. Přírůstek hluku se chápe jako součást
pokroku a do určité míry také součástí pokroku je. Kdo by dnes
ještě chtěl metlou šlehat sníh do dortu nebo až do pěny míchat
vajíčka s cukrem? Zajímavé ovšem je, že s každým novým
technickým vynálezem, který nám ulehčuje práci, hluku přímo
geometrickou řadou přibývá. Místo tichého švihnutí kosou dnes
sekají trávu elektrické nebo motorové sekačky a do vzduchu
přitom pouští několik desítek decibelů. Stejně tak nejrůznější
vysavače, mixéry, o traktorech a autech ani nemluvě. Jak to,
že naše dnešní tak vyspělá technika nedokáže vytvořit tichý
motor, motor, který by do světa neřval, že tady je? Nebo
dálnici, kde by vozovka pohlcovala hluk motoru? Kdyby
technikům o to šlo, tak by to jistě dokázali. Jenomže jejich
priority jsou jiné než snižovat hluk: hlavně zvýšit rychlost,
která je jen jiným fetišem našeho moderního světa.
Možná, že problém spočívá v tom, že lidé považují ticho za
nic, za něco, čemu cosi chybí. A to je právě zvuk. Proto je
náš svět zaplňován hluky, aby se zbavil onoho nic, které pro
něj znamená ticho. Ale zkusili jste se už někdy do ticha
zaposlouchat?
Že ticho není nic, jsem poprvé pochopila v poušti. Tam jsem je
také poprvé uslyšela. Ticho tu vydávalo tón, ticho tu znělo
jakoby zdálky, dunělo a vytvářelo nad světem písku a skal
jakýsi neviditelný baldachýn, v němž se člověk cítil jako
nikdy před tím, nesmírně intenzivně ve svém bytí. Toto ticho
nebylo nic, skrývala se v něm obrovská síla. Od té doby si na
ticho dávám pozor. Přímo jakousi univerzitou v pozorování
ticha se pro mne nedávno staly Branibory. Tady jsem pochopila,
že není jedno ticho, jak si to myslíme, ale že ticho má velmi
mnoho podob, které souvisejí s tím, jaké je okolí, v němž se
rozvíjí. Na cestách a silničkách v Braniborsku se mi například
zdálo, jako by jedoucí auto tu rozevřenou plochu ticha svým
pohybem rozčíslo a ona se za ním zase znovu zavřela. Ticho ve
městě je naproti tomu jen jakoby krátkou pauzou mezi hlukem. A
ticho v horách je také docela jiné. Zkrátka a dobře zkuste se
do ticha zaposlouchat a uvidíte. Ticho je občina, která patří
nám všem a kterou si nesmíme nechat vzít. Protože ticho léčí a
vede nás k sobě samým. |
