|
|
 Ivan
Němec, publicista
Komedie ze starých časů
Zatímco o loňských Velikonocích nabídl Český rozhlas několik
premiér, letošní svátky jara byly na novinky dosti chudé.
Jedinou výjimku tvořila nedělní pohádka Čarovné dudy, kterou
podle španělské předlohy napsala Zdeňka Keclíková a
v českobudějovickém studiu ji nastudoval režisér Lubomír Koníř
(24. 4., ČRo 2 – Praha). Obvyklý námět a konvenční zpracování
s četnými hudebními vstupy, z nichž více než čarovná muzika
dud, kolem které se pohádka točí, zaznívaly španělské rytmy
(hudba: Libor Soukup), nevynese asi toto dílko na slunné
zápraží posluchačského zájmu. Báchorka nevybočila z řady oněch
profesionálně zpracovaných děl, jejichž dobrý průměr ani
nenadchne, ani nepopudí, takže si na ni za týden nikdo
nevzpomene.
Velikonoční nabídka repríz však byla značná. Na Bílou sobotu
(23. 4.) připravila stanice Vltava Vančurovu komedii Josefina,
u níž byl uveden (z hlediska historie) lákavý letopočet 1957.
Rozhlasové adaptace divadelních her nebyly v padesátých
letech, kdy o původní rozhlasové hry byla značná nouze, ničím
výjimečným, takže rozhlas v té době sahal po řadě současných
her divadelních, jejichž fabule odpovídala tehdy žádaným
tématům a ideologickým měřítkům dané doby. Vančurova Josefina,
kterou autor psal za okupace, však do této kategorie
nepatřila, a tak její rozhlasová verze v úpravě Jaromíra
Ptáčka vyvolala značnou pozornost již při své premiéře.
Jistou přitažlivost vzbuzuje rozhlasová Josefina i po oněch
čtyřiapadesáti letech, kdy zazněla z rádia poprvé. Není to ani
tak kvůli dostatečně známému, osobitě pojatému pygmalionskému
příběhu o pouliční zpěvačce, kterou náhoda zavede do
studentského prostředí konzervatoře, kde se jí ujme jeden
z profesorů, aby rozvinul její pěvecký talent a zároveň
kultivoval její nevybíravou řeč i chování. Spíše než příběh,
který dnes cítíme jako poněkud umluvený a volající po
zkrácení, je lákavé sledovat herecké výkony. Režisér Ludvík
Pompe, který podobných divadelních her připravil v rozhlase
spousty, pracoval v podstatě s jednoduchými prostředky. Aniž
by nadužíval hudbu nebo nejrůznější zvukové podkresy, vedl
herce k přesně vymezeným a čistě pojatým výkonům, z nichž i
dnes, kdy se herecký styl pozměnil a posunul, takřka
nezaslechneme, že by někdo z aktérů přehrával nebo tlačil svou
postavu do falešného patosu. Hra tak po více než půlstoletí
zůstává přehlídkou velkých hereckých výkonů. Se zaujetím
posloucháme Věru Kubánkovou, jejíž Josefina se proměňuje od
krásně uječené holky z ulice až po zamilovanou milou dívku,
která o svou lásku ke studentu Valentovi (výborný Petr
Haničinec) musí bojovat se snobstvím jeho nápadnice Ireny
(Zdenka Procházková). Pozornost poutají i přesně tvarované
další postavy, v nich slyšíme Otomara Korbeláře, Rudolfa
Deyla, ml., Marii Rosůlkovou, Jana Kačera, Jiřinu Bohdalovou a
další.
I když z Ptáčkovy úpravy Vančurovy Josefiny občas zazněl
didaktický dloubanec sociálního druhu, jenž zdůrazňoval, že
s chudobou se vždy pojí poctivost, zatímco bohatství se snoubí
s maloměšťáckým snobstvím, stálo za to si poslechnout „starou
hereckou školu“, která by mnohým mladým umělcům mohla jít
příkladem. |
