|
|
 Rudolf
Křesťan, publicista
P. T. posluchačům
Navzdory rozličným změnám na světě zůstávají velehory i nadále
velehorami a taky veletoče (v tělocvičně i v politice) trvají.
Z kategorie vele- však zmizelo oslovení „velevážený pane“,
případně „velevážená paní“.
Veleváženost se už nenosí. Připadá nám archaická. V rámci
svých občasných nedělních vysílání bych si netroufl použít
rozhlasové oslovení „velevážení posluchači“. Ani „vysoce
ctění“, ačkoliv přítomné u přijímačů vysoce ctím, neboť jinak
bych mluvil do prázdna – hantýrkou řečeno „do zdi“.
Mám rád bohatost češtiny, ale co si počít, když současné
zvykové možnosti pro oslovení posluchačů se zúžily jen do dvou
variant: milí, případně vážení. Pravda, mohl bych revoltovat,
ale obávám se, že kdybych v glose určené mladým posluchačkám
zvolil rakousko-uherské oslovení „spanilomyslné“, myslely by
si, že si dělám šoufky.
Časem možná pomine i rozhlasové oslovení milých, případně
vážených posluchačů a dojde ke zjednodušení a scuknutí na
univerzální „helejte“. Zatím pozoruji tuto simplifikaci
v hovorech sousedů: „Helejte, vzala jsem vám doporučený dopis,
máte ho u mě...“ Že bych zkusil uvést některý z rozhlasových
vstupů právě tak? Naposledy jsem měl ranní vysílání 17. dubna,
ale nějak se mi nezdálo, že bych měl začít slovy „Helejte,
dneska je květná neděle...“
Obřadná oslovení zůstávají vyhrazena už jen pro individuální
případy. Rektor je při slavnostních příležitostech titulován
Jeho Magnificence. Ale při setkání na plovárně?
Při novinářském rozhovoru s Karlem Schwarzenbergem jsem možná
porušil etiketu, když jsem ho neoslovil plným jménem Karle
Jene Josefe Norberte Bedřiche Antoníne Vratislave Menasi, 12.
kníže ze Schwarzenbergu, okněžněný lantkrabě v Kleggau, hrabě
ze Sulzu a vévodo v Českém Krumlově.
V době, kdy jsem se s ním sešel, byl jsem však už vzdělán jeho
životopisnou knížkou, kterou připravil můj bývalý redakční
kolega Karel Hvížďala. Z tohoto pramene s názvem Knížecí život
jsem zvěděl, že uvedený šlechtic s dlouhým jménem si na tituly
nepotrpí. Tehdy v devadesátých letech po návratu do republiky
si nechal do občanského průkazu napsat do rubriky povolání:
lesník a hostinský.
Řekl bych, že i „pane lesníku“, případně „pane hostinský“ zní
docela pěkně. Stejně tak je tomu i s oslovením „paní
listonoško“, eventuálně v autobuse „pane řidiči“. Daleko
obtížnější je to na úřadech. Nevím, zda jste tam někdy někomu
řekli „pane úředníku“.
V nemocnici je běžné oslovení „pane doktore“, a to i pro
doktory dvojnásobné (tedy před jménem i za jménem). Zmíněnou
dvojnásobnost by však mohla přetrumfnout zdravotní sestra,
která by byla zároveň členkou Sokola (tudíž dvojnásobnou
sestrou) a do třetice ještě členkou KDU-ČSL, kde se taky
sestruje a bratruje.
S jinou politickou stranou zůstává spojeno oslovování
„soudruhu“, které ovšem mělo ještě v 19. století podstatně
obecnější význam. Bylo označením pro někoho blízkého.
Například v Nerudově básni o Karlu IV. je jako soudruh označen
králův spolustolovník
Bušek z Velhartic, a to ve chvíli, kdy král – cituji:
„...zase číši k ústům zdvih
a napiv se své velké dobré oči
teď kradmo přes stůl po soudruhu točí,
ten však je jako pěna tich.“
V dobách e-mailů se někteří lidé v korespondenci už vzájemně
neoslovují vůbec. Jdou rovnou k věci. Ty tam jsou časy
Voskovce a Wericha, kteří ve vzájemných dopisech vytvářeli
jedno originální oslovení za druhým. Aspoň pár ukázek:
Drahý Vzájemníku. Človíčku. Milý můj Vehementníku. Chytrej
vopatrnej. Ctěný souzvuku. Chrabrý bratře. Koryfeji. Má ty
roztomilůstko. Spolucvoku. Filmový pracovníku a nezbedo.
Chleboune. Milý hrachore. Vážený samuraji. Létavice pařížská.
Má ty obludko z Kampy. Vozataji bryčky života mého. Kudlanko
nábožná. Drahý Šuspajtle. Můj ty člověče vzdálená.
A taky: Milý paznehte.
Když spolu hráli, říkali si i „vole“, jak potvrzuje
teatrolog Vladimír Just: „Titulovali se tak mezi sebou, když
chtěli jeden druhého na jevišti pochválit. Slůvko si ale
šeptali, aby je diváci neslyšeli.“
V současnosti už věru nejde o oslovení šeptané, ale pokud
možno hlasité. A to mnohdy v souvislostech zcela nečekaných,
jak jsem se dočetl i ve vyjádření lingvisty profesora Václava
Konzala: „Můj vnuk, když chtěl projevit radost z dárku,
prohlásil: babi, ty vole, to je krásný!“
Pominuly doby, kdy Josef I. ve svém restriktu z roku 1707
oslovil české sněmovní komisaře vzletným „Vysoce urození a
stateční věrní milí!“ Dnes ani nevíme, jakým titulem se
vzájemně oslovují politické strany, když tvrdí, že některou
z dalších „oslovily“. Jak? Strano? Milá partaji? Nebo jen tak
Nazdar? Na Slovensku případně Servus?
Zvláštní potíž bývá někdy při oslovování lidí s akademickými a
jinými tituly, když jich mají dohromady víc. Někteří jedinci
si potrpí na kompletnost výčtu. Bylo tomu tak zřejmě už
v dávnější minulosti, kdy se na dopisní obálky psávalo u
takových jedinců P. T. Ovšemže ta zkratka neměla nic
společného s pozdější „pétépáky“, šlo o výraz „pleno titulo“.
Tedy „plným titulem“. Bývala to zástupná finta, pod kterou se
vešly všechny tituly dotyčného, i kdyby šlo o ty neoficiální
jako například „paní starostová“.
Je až překvapivé, že v rámci novoročních projevů se shodli na
stejném oslovení veřejnosti tak protichůdní prezidenti jako
Václav Havel a Václav Klaus. Oba nás oslovili jako
„spoluobčany“; asi to velí úzus. Ostatně i já coby neprezident
zůstávám ve svých rozhlasových pořadech jen u tradičního a
nevynalézavého oslovování posluchačů – milí, případně vážení.
Ale přiznávám, že tu a tam by se mi u mikrofonu docela líbilo
v rámci voskovecko-werichovských variant vstřícnější oslovení
„Milí ušouni!“. |
