|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
O snobství
Vzpomínáte, jak Hana Hegerová začíná jednu svou píseň? „Utek
mi za plentu – kus mýho talentu...“ Pak se jí – ten kus –
v Pohrdání vysmívá: „...říká, že jsem snob...“ Na svém
posledním albu se ke snobství vrátila. V textu od Borise Viana
a v překladu Jiřího Dědečka se mu vysmála. Sobě. Snobství. Na
celé mlýnské kolo.
Snobství. Jedno z nejnedefinovatelnějších posuzování druhých.
Aniž přesně víme, co jím říkáme, přímo se nadouváme
opovržením. Když o někom řeknete, že je snob, minimálně se nad
ním vyvyšujete. Výtvarní snobi, kteří si určitě nenechají ujít
vernisáž jen proto, aby na ní byli viděni. Nejde jim o to
vidět. Sami se chodí vystavit, stávajíce se na hodinu dvě
artefakty. Literární snobi kupují knížky, které „letí“, ale
nečtou je. Kolika lidem dnes zavazí v obýváku obří Červená
kniha? Snobi patří údajně k věrnému publiku oper, mají
abonentky na premiéry (je jedno jaké) a baví se více
sledováním rób a účesů. A tak dále. Hovorový výraz „snobárna“.
Akce, na které se všichni tváří důležitě, mluví divnou manýrou
a servírkám odebírají z podnosů jednohubky. Snobové rádi míří
do vyšší společnosti, i když na to nemají. Nevidí si na špičku
nosu, nemají na sebe náhled. Předvádějí se.
Ale odkud to o snobech víme? Nevíme to náhodou… na
základě vlastního snobství?
Dočetl jsem se loni, že snobové ohrnují nos nad knížkami
Michala Viewegha. Nevím. Čtu jiné knížky. Nos nad M. V. trochu
ohrnuji, přiznávám. Jsem tedy snob? Přistižen, že jsem
kritický, aniž znám? Kulturní glosátor Jiřího Peňás odhodil
„literárně-kritickou masku snoba“ a přiznal se, že se mu
Biomanželka líbila. Ta maska prý je stejně „dosti obnošená“ a
při četbě bioknihy mu na tváři beztak neseděla. Inu, jeden se
začte. Proč kolem toho tolik slov?
Říkám si, jestli snobství vůbec je, když skoro nevíme, co to
je. Začátkem roku 2010 (to to letí!) sletěli se magnáti zahrát
si ve sněhu koňské pólo pod blýskající Tatrou. Ondřej Štindl
tehdy glosu o jejich srazu opatřil titulkem „Obrana
neexistujících snobů“. Prý že snobství je náročný životní
program. Jak jednou naskočíte do sedla, už se to s vámi veze.
V sedle snobství pádíte pak i sněhovými pláněmi. Stanete se
někým jiným. Autor použil slovo „nesnobové“. Pravý snob má prý
v sobě vnitřního křupana. Tolik Štindl.
Tak křupan. V sedle předvádění se. Maskovaný zvědavec.
Bibliofil bez citu pro knihy. A stejně to není tak jednoduché.
Co třeba ono… operní bučení. Jsou snobové ti, kteří bučí, nebo
ti, kteří ne?
Před časem, v Lidových novinách 5. ledna 2008, vyšel článek
„Opera po Pavarottim“. Píše se v něm i o bučení. Zpěváci se
prý bojí, aby je publikum nevybučelo. Autorka se ovšem
dočetla, že v operním světě si lze koupit přízeň (zaplatíš, my
ti zajistíme ovace – nezaplatíš, vybučíme tě). To ovšem
relativizuje úvahy o snobství. Co když je snobství anebo
anti-snobství koupené? Že by vedle snobství pravého bylo i
nepravé? A proč se esteticky cítící lidé chovají v publiku
jako volové a krávy? A co když někteří chodí na premiéry přece
jen kvůli divadlu?
No však jsem říkal, že je to jedno z nejhůře definovatelných
slov. Snobství je částí nás samotných. Částí naší slabosti.
Většina společnosti se dívá všelijak na hráče golfu i na ty,
kdo jezdí drahými auty, na ty, kdo se stravují v drahých
restauracích i na ty, kdo si pořizují archivní vína. Jsou to
snobi! Oni. My ne.
Kdo to vlastně nadává v oné písničce Haně Hegerové do snobů?
Kus jejího talentu. A v tom je ten text krásný! Někteří lidé,
s talentem pro vnitřní komunikaci, vedou sami se sebou dialog,
v němž tu a tam zazní třeba i otázka: Nejsem já náhodou snob?
Poslyš. Odpověz.
Tak rád bych to napsal v první osobě:
Že někteří z nás... vedeme tento vnitřní dialog. Někdy i o
snobství. |
