|
|
 Když
každého svírala neviditelná pouta
Filmové průhledy do pozdně komunistické éry se vinou v zásadě
dvěma směry: jednak po linii aktivních odpůrců režimu, jednak
přes přiblížení reprezentantů represe, kteří režim
zabezpečovali a pomáhali udržovat v chodu. Do druhé skupiny
spadá rovněž snímek Radima Špačka Pouta (čtvrtek 17.
listopadu, ČT1, 21.40).
Spatříme, jak příslušník tajné policie Antonín Rusnák (Ondřej
Malý), pověřený usměrňováním opozičních struktur zde
zastoupených básníkem Tomášem Sýkorou (Martin Finger), prožívá
bolestný rozvrat. Nezavinily ho pochyby či dokonce prohlédnutí
(jak tomu bylo například v německém filmu Životy těch
druhých), nýbrž neuvědomované vyprchání životních vyhlídek,
provázené rostoucí nespokojeností a agresivitou.
Scenárista Ondřej Štindl na své hrdiny nahlíží bez zbytečného
sentimentu, upřednostňuje strohý přístup, který se vyhýbá
idylizaci i démonizování. Je to pohled v mnohém deziluzivní,
neboť mapuje svého druhu ubohost celé tehdejší společnosti, ať
již jakkoli rozvrstvené: důležitou postavou se rovněž stává
spolupracovník bezpečnosti z řad disentu, marně před sebou
hájící mravní selhání.
Je zvláštní, že estébáka i jeho politického protivníka
paradoxně spojuje bezradnost i bezohlednost v nakládání s
láskou: Antonín svou poddajnou ženu doslova vykazuje ze svého
bytu, natolik se mu zošklivěl její spořádaně laskavý smysl pro
rodinné zázemí, notně sebestředný Tomáš podvádí svou ženu,
která s ním trpělivě snáší častou šikanu, s tuctovou Klárou
(Kristína Farkašová), která přitahuje i Antonína. Ten dokonce
Tomášově ženě zašle anonymní list, že její muž má milenku.
Náročná vypravěčská struktura filmu spíše odrazovala, v kinech
snímek vidělo zhruba dvacet tisíc lidí. Přesto mají Pouta –
odkazující jak k viditelným, tak hlavně těm neviditelným
okovům, svírajícím nitro – svůj význam. Tvůrci chtěli
postihnout každodennost totalitního systému, šedivost vedené
existence a ostražité sledování vynuceného pořádku.
Dobové bezčasí režisér (i jeho kameraman Jaromír Kačer)
postihuje bez jakékoli okázalosti, vystačí si s několika auty,
oblečením chodců a sirými fasádami domů, aby poukázal na
poměry počátkem osmdesátých let, kdy pod zdánlivě nehybným
povrchem již znatelně probleskují příznaky zahnívání, které
doléhá bez rozdílu na celou společnost.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
