|
|
 Ida
Kelarová,
zpěvačka, pedagožka
Paní Ido, prozradíte něco málo o svém původu?
Tatínek byl slovenský Rom z Horných Salib, maminka byla ryzí
Moravanka od Uherského Brodu. Sešli se v cimbálové kapele,
vzali se a narodily se jim tři sestry Bittovy – Ida, Iva a
Regina. Snoubí se ve mně dva hlasy, dva světy, dvě kultury.
Snoubí a perou zároveň. Ať chci nebo ne, je ve mně
temperament, spontánnost a tvůrčí síla romského národa a
zároveň i hloubka a dar národa českého. A mým nelehkým úkolem
je přijmout sebe ve svém celku, se všemi klady i zápory, které
jsem dostala do vínku z obou kultur. Rozhodla jsem se jít za
pravdivým hlasem, s pokorou a vědomím, že velmi riskuji. Žít v
pravdě není lehká cesta, ale provedla mě kusem mého života.
Poznala jsem lásku, štěstí, bolest, smutek, radost i strach,
hněv i vášeň, touhu i hluboké zklamání, naději, světlo. Našla
jsem život a vše, co k němu patří. Občas se ale mé dva vnitřní
světy neshodují. Pak se peru sama se sebou, donucena neustále
vnímat své nejniternější potřeby.
Musela jste romský původ v sobě hledat a objevovat?
To byl zajímavý moment v mém životě. Ve chvíli, kdy jsem se
dozvěděla zprávu o otcově úmrtí, začala se ve mně probouzet
romská duše, obrovská síla, kterou bych v sobě nečekala. Můj
žal po otci způsobil, že jsem se ke svému původu postavila
hrdě čelem a začala se k romské národnosti hlásit. Když jsem
se pak před patnácti lety vrátila do Čech a poprvé jsem
veřejně řekla, že jsem Romka, mnozí se ode mě na čas odtáhli.
Proč jsou Romové tak muzikální?
Myslím si, že vzhledem k jejich pohnuté historii, snad až
prokletí, jim bylo takto naděleno, aby vše dokázali přežít.
Kdysi jsem slyšela zpívat malého kluka, v jehož hlase bylo
vše, co život obsahuje a přináší. Ve svých šesti letech věděl,
co je bolest a utrpení, štěstí i láska. A dokázal to podat
svým zpěvem tak, že jsem slzela. Proto říkám, že integrace
Romů do většinové společnosti je fajn, ale neměli by nikdy
zapomínat na své kořeny, na své obrovské vnitřní bohatství.
Některé romské děti dnes neumí zazpívat jedinou romskou
písničku, zato zazpívají třeba písně Whitney Houston lépe než
ona sama.
Odvážíte se hudbu charakterizovat?
Hudba je univerzální jazyk. Neznám silnější komunikaci než
dorozumívání se právě hudbou. Nedá se ke slovům vůbec
přirovnat. Zpěv je ten nejkrásnější a nejsilnější komunikátor,
který na této planetě existuje. Jsou věci, které nemůžeme nebo
neumíme vyslovit a vyjádřit pouhými slovy. Můžeme je však
vyzpívat. Zpěv je jazykem, kterému nemusíme rozumět, přirozeně
ho cítíme. Hudba a zpěv jsou obrovské dary, které jsme dostali
a které musíme užívat s obrovskou pokorou.
Co dává hudba a zpěv lidstvu?
Hudba dokáže člověka pohladit, roztesknit, rozplakat,
rozradostnit, dokáže ho i rozpomenout se na minulost, dokonce
umí člověka i vyléčit. Má nesmírnou moc a sílu. Je to
v přeneseném slova smyslu i zbraň. Jsem přesvědčená, že kdyby
všichni lidé zpívali, nezažívali bychom války. Logicky vzato,
pokud se v člověku akumuluje napětí, stres, strach a další
negativní lidské vlastnosti, nadělají pochopitelně neplechu
nejen v jeho nitru, ale i navenek. Pokud by se z toho každý
takový člověk vyzpíval, pak by se zlo hudbou a zpěvem
přetransformovalo v dobro. Jenže dnes se projevení citů
pokládá za slabost. Proč bych si nemohla svobodně zaplakat
nebo projevit velkou radost? Na takového člověka se dnes svět
dívá jako na blázna! Ale kam tedy máme ventilovat své emoce a
vnitřní dynamiku? Vždyť vše je s emocemi spojené. Proto i já,
když učím druhé lidi zpívat, nepoužívám k jejich vedení
odborné výrazy, ale mluvím k nim tak, abych jim navodila ten
správný pocit. A k tomu se často báječně hodí expresivní
výrazy. V tomto případě osvobozují a otevírají lidskou duši,
srdce i hrdlo, které začnou zpívat o životě. Pak je slyší celý
svět. To je úžasná cesta k uzdravení. Věřím tomu, že jsme
nebyli stvořeni pro to, abychom ničili.
Zastáváte tedy názor, že hudba dokáže změnit svět?
Pokud jsme tady všichni pro to, abychom tvořili hodnoty, pak
je vaše otázka zbytečná. Jde jen o to, že někdo se rozhodl pro
vytváření hodnot, jiný zase pouze pro jejich konzumaci. Osobně
nepotřebuji ke svému životu koncertování nebo pocit, že jsem
slavná diva. Moje potřeba zpívat je opřena o vlastní životní
zkušenost. Když jsem se odstěhovala do zahraničí s tím, že
končím s uměleckou kariérou, myslela jsem si, že budu žít
klidný, normální život jako každá jiná žena. Po čase jsem se
začala cítit špatně, byla jsem z toho rádoby „klidu“ až
nemocná. Přestala jsem být pozitivním člověkem, dokonce jsem
zažívala depresivní stavy, kdy mě začaly napadat i
sebedestruktivní myšlenky. Byla jsem jako časovaná bomba. Ve
chvíli, kdy jsem si to uvědomila, rozhodla jsem se ke zpěvu
vrátit. Na prvním koncertu jsem byla jako utržená ze řetězu,
všechno, co jsem v sobě léta dusila, ze mě začalo lítat ven a
já se tím uzdravovala na duši i na těle. Vykročila jsem opět
na svoji cestu, která mně byla určena a ze které jsem neměla
předtím vůbec ustoupit. Dnes vím, že kdybych opět přestala
zpívat, tak – bez nadsázky – umřu.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Tomáš Tesař
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 8. 11. |
