|
|
 Mecenáši
a sponzoři
Slovo sponzor ve slovníku cizích slov z osmdesátých let
chybělo. Jen pro strýčka Příhodu jsem se podíval i do
Trávníčkova Slovníku jazyka českého, ale tam mezi slůvky
spontánní a spor nic takového ani nemohlo být, není to přece
české slovo... U nás se kdysi používalo označení mecenáš,
podporovatel umění a věd, které upomínalo na starořímského
diplomata a dobrodince G. C. Maecenata.
Dnešní sponzoři se od mecenášů bohužel liší. Většina z nich se
snaží prostřednictvím projektu, do něhož „investují“,
„zviditelnit“, ti odvážnější a bezohlednější si sponzorství
pletou s byznysem a rádi přímo diktují, jak a kým má být
projekt realizován.
Jednal jsem v životě s různými sponzory, ale potkal jsem
naštěstí i několik mecenášů. Vždycky jsem měl pocit, že to
jsou lidé, kteří mají vzácně srovnaný žebříček hodnot. A to
ani nemusím vytahovat hned nejtěžší kalibr, starožitníka
Reinera Kreissla, muže, který mimo jiné věnoval v roce 1994
České republice zcela nezištně svou unikátní sbírku 1225 kusů
anatolských koberců. Někdy je mnohem působivější docela
obyčejná drobná nezištná pomoc, která nevchází do historie ani
do paměti národa.
Prodejce škodovek v islandském městečku Kópavogur mi nejdřív
ukázal staré fotografie našich tudorů a sedanů na chodbách
svého podniku a pak mi předal klíče od auta se slovy: „Až
budete za dva týdny odjíždět, nechte auto venku a klíče
uvnitř. Šťastnou cestu.“ To bylo všechno. Mohl jsem se mu
odvděčit jedině svou knihou, kterou jsem o Islandu napsal, ale
tu určitě nečetl. Vyšla jen česky...
Poměry v České televizi se po roce 2000 změnily a po deseti
letech spolupráce mi dramaturgie vzkázala, že jestli chci i
nadále mít svůj pořad, musím si na něj sám sehnat peníze.
Toužil jsem svůj cyklus Posezení zakončit nějak důstojně, a
tak jsem opravdu šťastně přijal nabídku pana Š., který
zaplatil ze svého půlhodinový pořad o písničkáři Jiřím
Smržovi. Když pak televizní pracovníci žádali mého „sponzora“,
aby jim poslal své logo do titulků, šokoval je, když řekl, že
žádné logo nikam dávat nechce, že ho těší, že je ten pořad na
světě...
Proč to všechno píšu? Protože mecenášství je důležité a bez
něj by spousta věcí, které stojí za to, nevznikla. A také
sponzoři – ti, kteří nemají postranní zájmy a působí jim
radost, že mohou pomáhat něčemu, co sami vytvořit nedokážou –
jsou zapotřebí.
Jen je třeba konstatovat, že ačkoli ta krásná móda fialových
sak a bílých ponožek už skončila, vůbec to neznamená, že
nastal konec buranství v Čechách. Někdy se dokonce zdá, že
naopak. Kvete pod značkovými košilemi. Tak třeba výroční
knižní ceny u nás platí majitelé minerálek, ale rádi si
nadiktují nějaké ty podmínky, a tak potom například autorka
bulvárních titulů předává prestižní uměleckou cenu Kniha roku.
Nikoho to ale nezarazí, alespoň ne natolik, že by na to
upozornil, neboť co kdyby pramen bohatství z minerálek náhle
vyschl...
Mecenáštví, jak by vám potvrdil ten starý Říman, je činnost
krásná, ušlechtilá a povznášející. Ani sponzorství není
činnost marná, jen nesmíte, pánové, při té hostině chtít ještě
nahlas mlaskat...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
