|
|
Hořký úsměv smíchovského kabaretu
Touha po velkém divadelním kabaretu přivedla tvůrce ze
Švandova divadla na Smíchově k nápadu využít pro jeho náplň
historii vlastní scény: l. října tomu totiž bylo přesně sto
třicet let, kdy se otevřela. Dodo Gombár, současný
umělecký šéf divadla, a dramaturgyně Lucie Kolouchová napsali
scénky, které mnohé klíčové momenty oné historie zpřítomňují.
A propojili je písněmi (hudbu k nim složil Marko Ivanović),
jež pak spolu s výstupy kabaretiéra scelují Smíchoff/on,
jak inscenaci nazvali, do tvaru nepostrádajícího – i díky
režisérce Natálii Deákové a živé hudbě na jevišti – gradaci
ani žádoucí proměny nálad a tempa.
Jen ten kabaretiér v podání Tomáš Pavelky je jaksi méně
rozjásaný, než by se u rezonéra narozeninových oslav
očekávalo. Zpočátku se zdá, že jeho lehce unylá ironie a
sarkasmus jsou především prostředkem k vyvolání žádoucího
odstupu od „obrázků z minulosti“. Zvláště té vzdálenější,
která je interpretována snad až s příliš karikující
groteskností (vlastenecké rytírny uváděné na počátku existence
divadla či trapné výjevy milostného sbližování Karla Čapka
s Olgou Scheinpflugovou). Hlubší motivaci získává kabaritérův
přístup, jakmile jsou zobrazovány události v souboru po roce
1945 a na konkrétních osudech umělců (například režiséra Karla
Palouše, Miroslava Macháčka, Josefa Vinkláře či Jiřiny
Štěpničkové) demonstrován líc a rub jejich vycházení či
potýkání s vládnoucí mocí. Svého vrcholu pak kabaret dosahuje
ve chvílích, kdy dramatické či tragické ladění života
některých osobností (Věra Kubánková, Jana Rybářová) přesáhne
svým významem horizont konkrétních individuí a stává se
emblémem tíhy lidské existence. Právě v těchto momentech se
také naplno rozžíhá mistrovství herců, kteří své někdejší
kolegy ztělesňují a neplní už jen zobecňující roli Heroiny
(Kristýna Frejová), Preciozky (Petra Hřebíčková) , Ředitele
(Marek Pospíchal) či Milovníka (Filip Čapka).
Řetězec spletený nahořkle rozmarným žánrem kabaretu z osudů
umělců spojených se smíchovským divadlem pozvolna v divákovi
probouzí pocit soucitu nad oním věčným koloběhem slávy i
ponížení, v němž divadelníci kolotají přece jen častěji než my
ostatní. A když se v samém závěru dovíme, že jedna etapa
Švandova divadla se právě opět uzavírá a rozhodnutím
magistrátu vypsat výběrové řízení na nového ředitele již brzy
usednou do existenciální houpačky i ti, kteří nám závrať
z jejího kyvadlového pohybu právě sugerovali, pak teprve plně
pochopíme i unavený úsměv kabaretiéra.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Irena Vodáková |
