|
|
 Jakub
Kamberský, publicista
Neviditelné herectví v současnosti
K úvaze nad rozhlasovým herectvím mě přivedlo členství v
porotě kategorie her na festivalu Prix Bohemia Radio a anketa
Neviditelný herec. Obě říjnová klání mnohé napověděla, a to
jak v pozitivním, tak bohužel i v negativním slova smyslu.
Do Poděbrad bylo letos přihlášeno pětatřicet her, z toho čtyři
ze Slovenska, včetně jedné realizace pro děti a mládež.
Realizací pro dětské publikum bylo čtrnáct, což není tak málo.
Mohlo jich být i o dvě více, protože sci-fi hra Supertajný
večírek je spíš vhodná pro mladistvé publikum, totéž lze říct
i o hře Karla Pavla Brycze.
Ukázalo se, že úroveň produkce her pro děti je velmi
rozkolísaná. Namísto kvalitní živé hudby se tvůrci uchylují k
hudbě syntetické, klasické látky se přepisují do moderní
češtiny, pokusy o rodinné hry jsou opravdu pouze pokusy – jako
v případě původně televizního scénáře Mileny Mathausové k
trilogii Bílá košatinka, Černé korálky a Cár papíru. Jediné,
co má váhu, jsou dobrodružné adaptace typu děl Julese Vernea.
Další poznámka se týká ambiciózního projektu Vinohradská
dvanáctka (zatím bylo odvysíláno osm her). Jistě, Drábkova
Koule zajiskřila, snad i nesoutěžní Lidojedi autorského dua
Rudiš a Pýcha zaujali, svým způsobem i ohromili, ale
dramaturgie cyklu je nevyvážená. Nechci tvrdit, že všechny hry
jsou mizerné. Ale některé dopadly tak, že se hezky
poslouchaly, ale nic jsme si z nich bohužel neodnesli.
Přejděme k anketě Neviditelný herec. Loni jsem psal, jakou mám
radost, že byli oceněni Tomáš Töpfer za roli Xavera ve
stejnojmenném dramatickém opusu Jana Vedrala a Hana Maciuchová
za úlohu ve hře Enigma Emy Göring. Měl jsem dojem, že
posluchači jdou po podstatě hry. Letos jsem si uvědomil, jak
moc jsem se mýlil. Chápu, proč se stala nejoblíbenější hrou
čtenářů Týdeníku Rozhlas Drábkova Koule, chápu také, proč na
druhém místě skončili její aktéři Pavla Tomicová a Jan
Vondráček. Koule totiž vzbudila takový ohlas, že o ní věděl
každý, tedy nejen běžný posluchač Vltavy.
Co se dalších oceněných jmen týče, míním Luďka Munzara, Blanku
Bohdanovou a Josefa Somra, tady bych hádal částečně na
vyslechnutí daných titulů, za něž byli herci nominováni, a
částečně na úctu k jmenovaným. Proč ne. Ovšem fakt, že se
Neviditelnou herečkou stala Lucie Vondráčková, považuji za
projev – čtenáři asi neprominou – posluchačského nevkusu. Je
evidentní, že spousta hlasujících šlo po atraktivitě jména.
Vondráčkovou jsme mohli slyšet v malých rolích v jednom z dílů
seriálu Hříchy pro posluchače rozhlasu a ve sci-fi Supertajný
večírek. Velký prostor dostala ve výše trilogii Mileny
Mathausové, kde se však ukázalo, že se jedná o špatně napsaný
text a herecky topornou práci. Slyšet to bylo i na
nerozhlasovém hlasu Lucie Vondráčkové. Jsem z toho smutný, měl
jsem za to, že valná většina hlasujících čtenářů Týdeníku
Rozhlas patří k těm, kteří hledají kvalitu.
Naproti tomu nejen Pavla Tomicová a Blanka Bohdanová, ale
třeba i Tereza Bebarová, Dana Černá a jiní předvedli, že jim
rozhlasový mikrofon není cizí. Nasnadě je otázka, kdo skutečně
hlasuje. Neobjevuje se i zde podobný nešvar, jaký známe
z diváckých anket? Má taková anketa vůbec do budoucna smysl? |
