|
|
 Rudolf
Matys, básník
Informační společnost? Společnost vědění?
„Informační společnost“ a „společnost vědění“, to jsou dva
spolu související emblémy, které si země našeho civilizačního
okruhu v posledním desetiletí vetkly do štítu jako svá
určující znamení. Nelze ale nevidět celou řadu skeptiků, kteří
takové „fandění“ zásadně zpochybňují. Nikdo z nich však nemůže
zpochybnit nárůst informačních možností, jaký přinesl boom
nových digitálních médií – informace se valí
v zahlcujících záplavách a my je musíme strávit a zapomenout,
abychom mohli konzumovat další. Jak oni skeptici podotýkají,
jen málokteří si však umějí vybrat to důležité, a ještě méně
jich umí zařadit přijímanou zprávu do patřičných souvislostí.
Jen tehdy se informace může stát spolehlivým východiskem pro
vytváření názoru a postoje, za nímž si pak takto inteligentně
(intelego=rozlišuji!) vnímající čtenář, posluchač, divák či
internetový surfař může stát. Množství nabízených informací
rozhodně není v přímé úměře ani k jejich kvalitě, ani k
relevantní „využitelnosti“. Zvlášť to platí o informacích ze
světa politiky – a zejména ekonomie. V nich už totiž nejde jen
o schopnost žurnalistů podávat informace pohotové a
spolehlivé, ani o schopnost řadových vnímatelů je vůbec
přečíst v jejich správných relacích – sama podstata
ekonomických dějů, zejména v současné krizi, budí i ve své
zpravodajské prezentaci a publicistické reflexi dojem čehosi
neuchopitelného, až chaotického. Odborně nekvalifikovaná
veřejnost o ní může nanejvýš říct, jak se jim jeví, o tom,
jaká ale skutečně je, o tom ví o málo víc než nic, a že by se
v jejích mechanismech skutečně vyznaly ekonomické elity a
vládní úředníci, o tom mám vážné pochyby.
Z mediálních informací nám vychází, že nevypočitatelnost
vývoje v ekonomické a finanční sféře si v ničem nezadá
s nepředvídatelností zemětřesení – ovšem s tím rozdílem, že
zemětřasné katastrofy vznikají především v seismicky křehkých
oblastech. Jak podivně korespondují například apely naší
vlády, ale i bruselských institucí na racionální ekonomické
chování s tak častou informací o změnách „nálad na trhu“ –
pouhé „nálady“ jsou tedy tak důležité, že mají rozhodovat i o
materiálním osudu milionů lidí?!. A také netuším, jak je
možné, aby se celá Evropa chvěla před několika „áčky“,
doprovázenými případnými plusy či minusy, jimiž trestá, či
naopak odměňuje jednotlivé státy některá z autoritativních
raitingových agentur.
Bude hůř, varuje ministr Kalousek, zato jeden z věhlasných
amerických investorů je naopak z krize nadšený, neboť očekává
velké zisky, a proto vyzývá k mocným investicím. Žijeme na
území tekutých písků a budeme si muset na tuto vratkost
zvyknout. Je ale někde vidět ono příslovečné světélko na konci
tunelu, bez něhož se žít nedá? Mohl bych tu ocitovat těšivá
tvrzení některých politologů, že i ve srovnání s řadou
západoevropských zemí na tom nejsme ještě tak špatně, že
dokonce může jít o jakousi importovanou „psychickou infekci“,
pod jejíž vlivem se u nás škrtá víc, než by se nutně muselo,
ale tato doufání jsem ponechal stranou – našel jsem totiž
úplně jiné „poslábí“, jinou posilu. Platí především pro ty,
kteří už v devadesátých letech nesouhlasili s Václavem
Klausem, když prohlásil, že pro něj je „hodnota jen ekonomická
kategorie“, a kteří tedy věří, že existují i jiné hodnoty,
které se v minulosti už mnohokrát osvědčily jako účinná posila
v životě jednotlivců i celých pospolitostí. Patří k nim hlavně
budování harmonických, nesobeckých mezilidských vztahů a mám
tu vůbec na mysli hodnoty účinné lásky, jaké znají křesťané
(ateisté jí můžou říkat třeba solidarita) – a pak je tu k
dispozici taky obrovská oblast hodnot kulturních. Nemůžeme
ovšem očekávat, že naše současná politika, která se ocitla
v naprostém zajetí ekonomiky, na ně vůbec kdy pomyslí a lidem
je případně doporučí. Tuhle cestu si musí najít každý sám.
Jedno soukromé rádio ohlašuje svou zpravodajskou relaci
zvukovým logem „zprávy, které se vám budou hodit“. Co když
mezi taková užitečná připomenutí patří i předcházející
odstavec tohoto článku – nabízí přece jakýsi ochranný plášť do
toho všeobecně předpovídaného ekonomického a sociálního
nečasu? A patříme-li už k oné „společnosti vědění“, měli
bychom vědět, že slovo krize neznamená jen tíseň, ale nese i
pozitivní významy: třeba „rozhodná chvíle“ a „obrat“. Nestálo
by zato přečíst si to slovo i v tomhle hodnotovém nasvícení? |
