|
|
 Získat
si důvěru rockerů není snadné
Snímek Na pokraji slávy, který v úterý 13. prosince po
23. hodině uvede ČT2, můžeme zařadit mezi dokumentárně laděné,
ale přitom smyšlené průhledy do drsného světa rockové hudby.
Avšak po „zdivočelých“ filmech jako Hard Core Logo či Sametová
extáze může překvapit, nakolik je uhlazený a zjevně
idealizovaný. Jen považte: všichni hanbáři se posléze zastydí
za své prohřešky a porušená čestná slova, napraví se i rodinná
nedorozumění.
Do tohoto laskavého rámce je zasazen příběh mladičkého
Russella (Billy Crudup), jehož zájem o hudbu záhy přeroste v
zasvěcené psaní o ní. Počíná si natolik suverénně, že
přesvědčí renomovaný časopis Rolling Stone – ten skutečně
existuje – že zvládne sepsat velký článek o skupině Stillwater
(ta je samozřejmě fiktivní a nemá nic společného se
stejnojmennou kapelou). Russell s ní prožije celé turné,
souběžně pronásledován péčí své matky, nabádající jej, aby
nebral drogy a choval se mravně.
Příběh je zasazen do roku 1973 a využívá tehdejších reálií,
odeznívání ideálů protestující generace šedesátých let.
Dovedně splétá zmínky o reálných osobnostech s fikcí, zkoumá
fenomén bezvýhradného fandovství zejména u dívek, ochotných
jezdit za svými idoly doslova po celé zemi. Jakýmsi rádcem se
chlapci stává redaktor jednoho provinčního časopisu, do něhož
začal posílat své první příspěvky. Radí mu, aby se příliš
nepřátelil s těmi, o nichž chce psát, aby se nenechal svazovat
skutečným či jen předstíraným přátelstvím, aby si uchoval
nezávislost – schopnost vyslovovat spravedlivé, ale neústupné
soudy. Ale poradí mu též, jakých frází by měl použít při
jednání s redakcí Rolling Stone.
Mladík poznává zvyklosti panující uvnitř hudební skupiny i
příchylná děvčata, vždy se vyskytující v hojném počtu poblíž,
vzájemnou řevnivost, únavnost nekonečné šňůry koncertů, šílení
davu. A neskrývá zklamání, když rockeři odmítnou autorizovat
text, který podle svého nejlepšího vědomí a svědomí sepsal o
všem, čeho byl svědkem.
Režisér Cameron Crowe vynalézavě pracoval s množstvím
hudebních nahrávek, které jistě tvoří nejatraktivnější součást
vyprávění, ale přitom si ponechává melodramatické, jednou
dojemné, jindy humorné ladění a početná klišé. Stačí pohledět
na zveličeně ráznou matkou, která svými nabádavými řečmi
vyděsí i otrlého rockera. Ale největší předností je nepochybná
autenticita celého vyprávění, která prozrazuje dobrou, byť do
idylizujících žánrových konvencí vtlačenou znalost zvoleného
prostředí.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
