|
|
 Setkání
s normálním člověkem
Mrzlo. Hospoda na předměstí měla ještě zavřeno a v řeznictví
se mi čekat nechtělo. Pokusil jsem se na chvilku posadit na
lavičku a číst si noviny, ale ani pikantní příhoda o tom, jak
útočník Baroš ukázal po příletu na Ruzyň cestujícím a
novinářům svá tanga, mě nezahřála. Naplněn soucitem se všemi
bezdomovci světa jsem tedy raději vstoupil do dílny
pneuservisu a zeptal se mladého vousatého mechanika, jestli
mohu počkat uvnitř, než mi nasadí zimní pneumatiky místo
letních. Kvůli tomu jsem ostatně tak brzy ráno vyrazil do
světa.
Posadil mě na židli do kouta dílny a odvedl kamsi velké černé
psisko, které se začalo tvářit hladově. Hned jsem se cítil
lépe a bezpečněji.
Jedním okem jsem pomrkával do novin na Baroše, druhým
pozoroval pracujícího chlápka. Nakonec se obojí prolnulo a já
pronesl něco o tom, jak na sobě naši chlapci na oslavu postupu
na mistrovství Evropy radostně roztrhali sponzorské obleky.
„No, já o tom nic nevím,“ pravil muž. „Já fotbal nesleduju,
nemám televizi.“
Překvapilo mě to. Všude na světě, kam jsem se dosud dostal,
byl fotbal dobrým námětem k zahájení konverzace. U nás je
zřejmě vždycky všechno trochu jinak...
„Já ho teda občas hraju, nebo i hokej, ale nechápu, že se na
to někdo může dívat.“
„To vám závidím,“ pravil jsem upřímně. „Já musel přestat se
sportem kvůli zádům.“
„A pak taky nedokážu pochopit to český myšlení,“ pokračoval
muž, zatímco vyvažoval mou pneumatiku. „Chápete – když
vyhrajem, vyhráli jsme my, ale když prohrajeme, tak prohráli
oni.“
Dal jsem mu za pravdu, taky mi to připadá divné. Ale přidal
jsem příhodu o tom, jak se portugalští fandové v hospodě
v Évoře poté, co jejich mužstvo obdrželo dvě branky, otočili k
televizi zády a předstírali, že je fotbal vůbec nezajímá a že
to vlastně je nuda...
Zazvonil telefon. Muž vyřídil zakázku, vrátil se k práci a po
chvilce pravil:
„Víte, já když potřebuju, tak se dívám na zprávy na internetu,
ale nesnáším ten pocit, že mám řídit svůj program podle toho,
že jsou v sedm zprávy. A navíc to vůbec nejsou žádné zprávy,
ale přehlídka násilí a černá kronika. Říkají si veřejnoprávní
televize, jenže nic veřejnoprávního na nich není.“
Začínal jsem zírat, co se ještě v pneuservisu nedozvím, ale
než jsem stačil cokoli poznamenat, chlapík mezi jednotlivými
údery kladívka, suše utrousil:
„Já si prostě radši čtu knihy.“
„To už se dneska moc nenosí,“ řekl jsem a zeptal se, jak se mu
to stalo.
„Rodiče mi zakazovali televizi,“ zasmál se. „Jsem jim za to
vděčný.“
Do dílny vstoupila dáma a přerušila tu konverzaci dotazem na
pneumatiku svého volva. Šli to spolu vyřešit ven do mrazu a já
si zatím pohrával s myšlenkou, že tenhle člověk ví zřejmě o
smyslu veřejnoprávnosti víc než většina kandidátů na ředitele
televize.
A vzápětí mě zarazilo, že se vlastně tolik divím, když potkám
někoho tak normálního. Asi už jsem z těch médií taky úplně
mimo, moc se dívám na zprávy a málo si čtu knihy. Budu s tím
muset něco udělat...
„Tak to máte hotový,“ pravil muž, když se vrátil dovnitř.
„Škoda že mám takovej fofr, musíme si to doříct jindy.“
„Moc rád se k vám někdy přijdu ohřát,“ řekl jsem a vyrazil do
zimy.
Hned v první zatáčce jsem si uvědomil, oč líp sedí moje auto
na kluzké silnici.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
