|
|
 Ivan
Němec, publicista
Jaké byly Shakespearovy ženy
Nevím, pánové, kolik žen jste poznali vy, ale William
Shakespeare jich pro své hry spotřeboval sto třicet. Spočítal
to jeden z největších současných znalců Shakespearova díla
Martin Hilský, výjimečný překladatel, který naši literaturu
obohatil o nové převedení veškerých Shakespearových dramat a
sonetů do češtiny. Jeho počtům věřím stejně tak, jako jeho
poutavým výkladům, protože dramatům mistra alžbětinského
divadla, v nichž tyto postavy žijí, zasvětil svůj život již
před několika desítkami let. Mnozí posluchači vědí, že Martin
Hilský strávil se svým Shakespearem již pěknou řádku hodin
také v rozhlase. Na jeho vypravování, které proběhlo 4. května
v rámci Pátečního večera na Vltavě, se tak mohli těšit nejen
ti, které přivábil lákavý název Shakespeare a ženy, ale i ti
dávno oddaní posluchači, kteří jako lační studenti hltají
každé slovo svého chytrého a vtipného pana profesora.
Pořad, který Martin Hilský připravil, měl v podstatě
jednoduché schéma. V jeho úvodu vyložil, jakou funkci ženské
figury v Shakespearových dramatech plní v souvislosti
s tématem, jakou roli mají tehdy, když z názvu hry ční pouze
jméno mužského titulního hrdiny a nakolik jsou dodnes živé.
Poté několik vybraných hrdinek, jednu po druhé, přiváděl ve
svých výkladech na scénu.
Přicházely ženy milující, oddané a poslušné, ženy nenávistné,
zrádné i vzpurné, mstivé mrchy, vražedkyně, bohyně i děvky,
ženy užvaněné i mlčící. Každou popsal, analyzoval její poslání
v dějovém proudu hry, případně srovnal její rysy s postavou
jiného dramatu, rozkryl její nitro, nahlédl jí pod sukně, a
tak detailně vykreslil její celistvý obraz, z něhož při
sledování divadelní inscenace vnímáme někdy jen část, ba
někdy, žel, ani tu ne. Jaká je ve skutečnosti hubatá a
tvrdohlavá Kateřina? Jak se proměňuje Julie? Kolik podob má
vlastně Ofélie? A je skutečně sexuální závislost Desdemony na
Othellovi tak silná? Představy o dramatických postavách
Shakespearových žen jsme tak mohli srovnávat například s tím,
o kolik plněji a košatěji – ve srovnání s leckterým režisérem
– je vidí v Shakespearově textu oči Hilského.
Po každém rozboru figury následovala ukázka z konkrétního
díla, v níž se analyzovaná postava předvedla v praktické
dramatické situaci. Tyto úryvky však přinesly nejedno
zklamání, neboť interpretační úroveň jednotlivých hereckých
vystoupení se značně lišila. Velmi dobrou úroveň měly většinou
scény, které byly vybrány z archivních snímků, v nichž
účinkovaly takové osobnosti jako Simona Stašová, Boris
Rössner, Otakar Brousek, ml. nebo Bára Hrzánová. Naopak značně
rozkolísanou uměleckou hodnotu měly ukázky, které byly
pořízeny ke konkrétnímu výkladu. Při některých z nich měl
člověk dojem, že bezradná herečka (představitelů mužských
postav se to netýkalo) umí pracovat pouze s jediným
prostředkem, jímž je falešný patos.
Škoda, že režisérka Markéta Jahodová nedokázala vždy vybrat
interpretku a připravit ji tak, aby ke ztvárnění postavy
přistupovala se stejnou pečlivostí, s níž připravuje svůj
výklad Martin Hilský. Člověka zamrzí, když po hluboké analýze
postavy, uslyší výkon stojící jen na zjednodušeném a povrchním
hereckém klišé. |
