|
|
 Jiří
Šulc, spisovatel
Dostat více než čtyři sta stran dlouhý román do tvaru
desetidílné četby, to znamená hodně zasáhnout do původního
textu. Takže se ani nedivím, že jste se toho raději neujal
sám. Bojíte se, jak to dopadlo?
Nebojím, spíš jsem zvědavý. Už když jsem hledal formát pro
vyprávění příběhu o atentátu na Heydricha, uvědomil jsem si,
že budu muset skutečné události a postavy výrazně redukovat.
Není možné napsat napínavou knížku a současně v ní nechat
vystupovat desítky až stovky odbojářů, kteří Anthropoidu
v Čechách pomáhali, pár desítek vyšetřovatelů gestapa,
podrobně popsat osudy dalších výsadků, které v Protektorátu na
jaře 1942 působily a podobně. Já jsem si prošel bolestivou
zkušeností, kdy jsem nezařadil spoustu zajímavých osudů a
událostí – takže podruhé, pro účely rozhlasové četby, už jsem
to prostě odmítl. Na další škrtání bylo třeba se podívat
novýma očima.
Čím si vysvětlujete zájem o toto téma – v poslední době vyšlo
knih o této operaci hned několik, nemluvě o televizních
dokumentech a rozhlasových pořadech.
A vás napadá výraznější příklad nefalšovaného českého, zde
ještě československého hrdinství v našich dějinách? Odvaha
Gabčíka s Kubišem a všech těch obyčejných lidí, kteří jim
s nasazením života pomohli jejich velký čin uskutečnit je
zpravidla to první, co většinu Čechů napadne. A je to správně,
protože šlo skutečně o naprosto výjimečný čin v klíčovém
období války. Mrzí mne, že pořád ještě existují názory, které
jeho význam relativizují. Ale je třeba jej hodnotit optikou
doby – ve chvíli, kdy československý odboj zlikvidoval třetího
nejvýznamnějšího muže Třetí říše, Spojené státy teprve
vstupovaly do války, Británie měla za sebou sérii
katastrofálních porážek a wehrmacht se stále ještě valil
směrem ke Stalingradu, jen s drobným klopýtnutím u Moskvy.
Odstranění Heydricha byla první velká porážka nacistického
Německa, to si řada lidí pořád ještě neuvědomuje.
Co říká příběh skupiny Anthropoid o naší tehdejší společnosti?
Celá akce byla do jisté míry vyprovokována obavou, aby o nás
spojenci nemluvili a nesmýšleli jako o národu, který se
přikrčil a čeká, jak to dopadne.
Zcela jednoznačně to vypovídá o nezměrném hrdinství a ochotě
obětovat se pro vlast, což byly vlastnosti v té době vlastní
velké části společnosti. Těžce vybojovaný vznik republiky si
lidé ještě pamatovali, stejně jako demokratické hodnoty, na
kterých byla postavena. Ztotožnili se s ní. Věděli, že nám
nikdo zadarmo nic nedá. Věděli to vojáci, kterým politická
elita znemožnila republiku bránit, a věděli to i občané, kteří
se s okupací nechtěli smířit. Mnichov byl popřením všeho, pro
co lidé tehdy žili – a příchody našich parašutistů z Anglie
znamenaly novou vzpruhu, naději, že nejsme bezmocní, že přece
jen můžeme ještě bojovat. Samozřejmě, že část národa přikrčená
čekala na výsledek – někteří ze zbabělosti, jiní z pocitu
bezmoci. Ale to se tehdy dělo v celé okupované Evropě.
A co říká náš vztah k těmto událostem o dnešní české
společnosti?
Já si myslím, že názory odsuzující nebo alespoň relativizující
atentát na Heydricha se konečně stávají menšinovými, a je to
dobře. Samozřejmě, že vždycky uslyšíme zjednodušující teze, že
zabití jednoho panáka z Pražského hradu nestálo za následné
krveprolití, ale naštěstí lidé víc a víc chápou tu operaci
v souvislostech a uvědomují si její význam. Byl to právě
Heydrich, který – podobně jako „konečné řešení židovské
otázky“ – chystal poválečnou likvidaci českého národa. Stále
více lidí si uvědomuje, že nikoli ustrašené čekání a
bezdůvodná naděje v tyranovo eventuální slitování, ale odplata
nezlomeného národa bylo jediné správné řešení. Naši spojenci
si to tehdy uvědomili rychle. My se k týmž závěrům dostáváme
nyní.
Autorovi románu na historické téma se musí asi nutně stát, že
se po vydání knihy najdou nová fakta, která posunou naše
povědomí o tom, jak se ta nebo ona událost stala. Vy to ale
v románu už pak nezměníte. Je něco, co byste ve Dvou proti
Říši dneska napsal jinak?
Pochopitelně že mě pokaždé, když se nějaký nový detail příběhu
objeví, napadne, zda by nestálo za to tu knížku „aktualizovat“
– ale zatím jsem takovému nutkání pokaždé odolal. Je to
koneckonců román, nikoli faktografie, a já jsem ho napsal cca
v roce 2004, podle informací, které byly k dispozici tehdy.
Možná, že někdy ve vzdálené budoucnosti už bude rozpor mezi
mým textem a stavem bádání takový, že třeba novou verzi zkusím
zpracovat. Ale možná bude lepší, když se pak toho příběhu
chopí někdo další, který jej zpracuje znovu, a po svém.
Ve svém dalším románu, Mosty do Tel Avivu, popisujete akci,
kdy Československo jako jediná země v letech 1947 a 1948
navzdory mezinárodnímu embargu prodalo zbraně vznikajícímu
státu Izrael. To je o poznání jiné téma než hrdinství spojené
s Antropoidem.
Tuto látku jsem objevil až relativně nedávno. Uvědomil jsem
si, že u nás se o tom skoro nic neví. Ta akce vymizela z naší
historické paměti. Není o ní ani žádná zásadní práce, existuje
pár článků, televizní dokument. Ale v zásadě u nás ticho po
pěšině. V Izraeli je to obráceně. Tam každý dodnes ví, z čeho
ten národ vznikl, a československá pomoc se mezi lidmi stále
traduje.
To jsou nám dodnes tak vděčni?
Spíš to mají v obecném povědomí. Třeba už jenom proto, že
všichni musí projít armádou, kde se dozví, že jim na počátku
jejich státu pomohlo jenom Československo. Dodnes je mezi
některými Izraelci známý třeba kapitán Antonín Sochor, který
od roku 1948 cvičil vojáky Hagany. Jezdil do Izraele
koordinovat operace a byl jednu dobu i členem jejich
generálního štábu. Válečný pilot a pozdější izraelský
prezident Ezer Weizman, který je jednou z postav Mostů do Tel
Avivu, zase velmi dobře ve svých pamětech mluví o plukovníku
Jaroslavu Hlaďovi, který jej a jeho kolegy školil jako letce u
nás v Českých Budějovicích. Weizman si pak dobře pamatoval
Hlaďovu radu, aby Izraelci jako výbavou i zkušenostmi slabší
armáda nečekali na souboje s Araby ve vzduchu, ale preventivně
likvidovali jejich letadla už na zemi. Weizman to pak použil v
šestidenní válce v roce 1967.
Proč jste si vybral příběh, o kterém Češi moc neví?
Rozhodl vlastně prvek, který jsem v té látce objevil, až když
jsem se jí začal blíže zabývat. Dodávky zbraní od nás do Brity
obsazené Palestiny začaly v roce 1947 a pokračovaly plynule i
po únorovém puči. A v té chvíli mi došlo, že je to příběh dvou
národů, kterým jde o svobodu. Židé před vznikem státu Izrael
na tom byli rozhodně hůř než my, ale šli do války o svoji
samostatnost přes všechny obtíže, které takový boj nutně
přinese. Nemohli počítat s tím, že to přežijí. Ale měli za
sebou útrapy holocaustu a snad to jim dalo sílu. Vědomí, že
nemohou víc ztratit. Tak do toho šli a dokázali to. Zatímco
tady došlo ke katastrofě, většina národa ji vzala na vědomí a
jelo se dál.
Židé ale měli za sebou jinou historickou zkušenost.
Zkušenost obětí, nikoli jako Češi a Moravané zkušenost
protektorátu.
V zásadě stejnou zkušenost jako my měli i evropští Židé.
Prošli si podobnou letargií a pasivitou jenom o pár let dřív
než my. Před válkou si málokdo uměl představit, i přes
tisíciletou ostrakizaci židovstva, co vlastně vypukne. A oni
tehdy také zůstávali v Čechách, v Rakousku, v Polsku, v řadě
zemí. Snažili se přežít za cenu uskrovňování až na hranici
absurdna. Oni pak byli bohatší o tu historickou zkušenost, že
snaha přežít za každou cenu není správná cesta. A v roce 1947
už třeba Ben Gurion a další deklarovali, že podobný vývoj
znovu nedopustí.
Co způsobilo u nás ten kolaps vůle ke svobodě a neschopnost
vzdorovat?
Nám zlomil páteř Mnichov. Protektorát jsme přežili, ale
vymizelo odhodlání za něco se brát. My jsme si z protektorátu
odnesli zkušenost, že se to dá nějak překlepat. Navíc v roce
1948 už to nebyl konflikt, kde by šel někdo proti nám nebo my
proti někomu. To už byli Češi proti Čechům, samozřejmě na
příkaz Moskvy, a to se v té naší kotlině bere jinak. Přece po
sobě nebudeme střílet. Já si neumím představit, že by v této
zemi kdy vypukla občanská válka.
Ferdinand Peroutka v rozhovoru s Johannesem Urzidilem říká,
že jakmile do Čech dorazí nějaká tragédie, ztratí ostré rysy a
obměkčí se. Co to je v nás, že si realitu takto nastavujeme,
že si ji ohýbáme tak, aby netlačila, nebolela, nikde
nepříjemně netáhla.
Možná jsme si jako malý národ vypěstovali instinkt, který nám
velí přežít i za cenu ohýbání hřbetů. Vždyť u nás nikdy nebyly
ani zásadní vzpoury. Naposledy za husitů, ale to byl
náboženský konflikt ve velké části tehdejší Evropy a dost
těžko bychom mluvili o obyvatelích českých zemí v 15. století
jako o politickém národě. Vyzdvihování husitů jako bojovníků
za národní svébytnost, to je pozdější konstrukce.
Martin Groman, publicista
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 22. 5. |
