|
|
 Je člověk člověku liškou?
Irsko bylo pro leckoho zemí zaslíbenou, tedy aspoň do doby,
než i tam dorazila hospodářská krize. Máme Irsko spojené s
proslulou písničkářskou romancí Once, záhy přetvořenou na
broadwayský muzikál, později přibylo – místy až psychopaticky
vyhrocené – drama Lištičky (11.7., ČT2, 21.55). Mira Fornay,
jež je natočila v koprodukci Irska, Česka a Slovenska, se
zaměřila na několik slovenských dívek, které se snaží v Irsku,
kam původně přijely za prací, trvaleji zakotvit, nejlépe
sňatkem s někým z místních.
Režisérka se soustředí na Alžbětu (Réka Derzsi), rozháranou,
všemi směry výbušnou bytost, neschopnou ocenit vstřícnost, a
její sestru Tinu (Rita Banczi), která se jí marně snaží
pomáhat, narážejíc ustavičně na přezíravou, sobeckou vzpurnost
a snad i závistivost, vztaženou k předpokládanému štěstí
někoho jiného. Alžběta, herecky mistrně vymodelovaná jak v
afektovaných pohybech a gestech, tak v umanutě konfliktní
mluvě, splňuje příznaky deprivantství, jak je vytyčil
neuropatolog František Koukolík. Citově zakrněla a nikdy
nedosáhla zodpovědnosti, vyhasla regulující funkce svědomí,
převážila ničivost vůči všemu hodnotově odlišnému.
Přitom Lištičky nebudují protiklad mezi sestrami jako střet
záporu a kladu. I Tina, herecky neprůkazná a mělce uchopená,
různě selhává, vedena touhou „užít si“, když svého
nastávajícího podvádí. Dokonce lze tvrdit, že v prostředí, kde
se obě protagonistky (a nejen ony) pohybují, bují pochybné
klima, upřené na okamžité uspokojení druhořadých potřeb (to
jsou všechna posezení v „cizineckém“ baru se živou slovenskou
nebo českou hudbou).
Režisérka se převážně věnuje přistěhovalecké komunitě, kde
také bují xenofobní postoje: například přiopilý Polák,
pokoušející se jak Alžbětu, tak Tinu přimět k povolnosti,
nadává sprostě a s rasovým podtextem pakistánskému kamarádu,
jenž dívky zachrání před dalším násilím.
Alžbětu sledujeme při bludné pouti nočními ulicemi: střídá
příležitostná přenocování, vnucuje se do přízně případných
milenců. Nedokáže se rozhodnout, co by vlastně chtěla, odmítá
si připustit, že ono „vnucování“ je v konečném důsledku
neplodné. Je deptána a sama deptá, zraňuje své nejbližší,
potlouká se jako bezradná šelmička selhávající ve většině
svých odhadů – podobna toulavým liškám, na jejichž výskyt v
Dublinu upozorní i náhodně vyslechnutá zpravodajská relace...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
