|
|
 Na
výletě po sto letech
Už je to tak: pokaždé, když cestuji do Portugalska, vyrážím s
Jiřím Guthem-Jarkovským. Jezdí se mnou nikoli jako propagátor
bontonu nebo olympijské myšlenky, ale jako noblesní společník
a autor cestopisu Za horama pyrenejskýma, který vydal přesně
sto let předtím, než jsem se poprvé do Portugalska vydal já.
Jeho zábavnou a inspirativní knihu jsem našel víceméně náhodou
kdesi v hlubinách pražské Městské knihovny, později s
potěšením zjistil, že dokonce unikla pozornosti většiny mnou
obdivovaných a uctívaných portugalistů, kteří o téhle zemi
vědí snad všechno. Nejspíš proto, že první část pojednává o
Španělsku a teprve na straně 167 se autor velmi podrobně
rozepíše o cestě do Lisabonu a odtud dál do Coimbry a do
Porta. Pokud jste do této podivuhodné země na jihovýchodním
konci Evropy zamilovaní jako já, přijdete si na své. Jiří
Guth-Jarkovský (1861–1943) byl z rodu nemnoha cestovatelů,
kteří vyjíždějí do světa připraveni a zážitky z cest dokážou
okořenit vlastními postřehy z přečtené beletrie, poezie či
literatury faktu. Vyznají se i v historii a nenaletí tudíž na
nesmysly, které ve všech dobách obsahují narychlo sepsané
bedekry.
Do výtisku knihy zakoupené tehdy ještě Knihovnou Královského
hlavního města Prahy byl vložen lístek s razítky dat, kdy si
čtenáři publikaci půjčili. První ji četl od 26. října 1903,
tedy krátce po vydání, a do roku 1912 si ji vypůjčilo deset
lidí. Pak už zůstávala v regálech nepovšimnuta a do konce
dvacátého století o ni mělo zájem jen asi deset čtenářů. Přede
mnou se jí deset let nikdo nedotkl.
Nadšeně jsem procházel stránky popisující, jak Portugalsko
vypadalo před sto lety, a srovnával a bavil se. Třeba tím, jak
Guth-Jarkovský vtipně popsal dobrodružnou cestu vlakem přes
železniční most královny Marie, navržený slavným Gustavem
Eiffelem:
„Tají se mi dech a čekám, až to všechno praskne a já
s milionem a čtyřmi sty padesáti tisíci kilogramy železných
prutů poletím dolů. Ale most stojí už 22 let a nebylo asi
příčiny, proč by se tenkrát v tom srpnovém, teplém večeru
řítil do vod, těžkých a hlubokých jako činnost říšského
poslance.“ I teď, když jsme v Portu hleděli na Eiffelovo dílo,
obdivoval jsem odvahu nejen stavitelovu, ale i
cestovatelovu...
Na ulicích tohoto pozoruhodného města tenkrát ještě defilovaly
povozy tažené voly s rohy, na něž by podle Gutha-Jarkovského
„snadno nabodl několik policejních strážníků, kteří by se mu
do cesty postavili, jako sušené fíky“. Dneska už v Portu na
rohatého vola nenarazíte. Ženy s břemeny na hlavách už v
Portugalsku také těžko potkáte, mně se to podařilo jen jednou
na procházce v úzkých uličkách Coimbry, ale můj předchůdce
před sto lety pěl:
„To všecko tedy na hlavách, ať už na nich balancuje zboží
nebo ryby nebo květiny, ať nějaký náklad těžký jako stará
pohovka, nebo dokonce vlastní dítě, které tam nahoře ve
vzdušné výši učí se samostatnosti, nemajíc ku pomoci ani rukou
své roditelky pořád v bok opřených, a shlíží shůry na hamižný
svět.“
Když si v Portugalsku v hotelu, v kavárně nebo v autobuse
znovu pročítám pasáže z Gutha–Jarkovského, pomáhají mi rozumět
tomu, co vidím dnes já. V té knize je něco, co už sice reálně
neexistuje, ale pořád ještě to přetrvává někde ve vzduchu, v
atmosféře nebo v temných kořenech města.
Takhle by se asi měly cestopisy psát, říkám si. Kdyby ty moje
zápisky nějaký nadšenec náhodou po sto letech odněkud
vyhrabal, rád bych ho bavil tak, jako Guth-Jarkovský baví mě.
Aby si mě taky vzal s sebou na výlet...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
