|
|
 Petr
Pavlovský, kritik
Čajovna s Kateřinou – o hře i opeře
Čajovna. Hudba a styl nové generace – tak zní titul a podtitul
hodinového pořadu, který zní večer co večer od devatenácti
hodin na stanici Vltava. Teoretiku umění i estetikovi zní
takový název poněkud nesourodě. Hudba je druh umění, zatímco
slovo styl je taxon estetické taxonomické řady a užívá se
souřadně s pojmy jako sloh, směr, škola, hnutí. Když hudba,
proč ne třeba básnictví nové generace, filmy, obrazy, divadlo?
Bohudík v pořadu, v jehož přípravě a uvádění se střídá hned
několik mladých redaktorů, běžně dochází nejenom na hudbu (ta
ovšem zastává též funkci předělů mezi jednotlivými dialogy s
„lidmi od kumštu“), ale i na ostatní druhy umění. Kupříkladu
divadlo obstarávají Kateřiny: externě redaktorka dvouměsíčníku
Loutkář Dolenská-Lešková nebo, jako 6. října, redaktorka ČRo 3
Rathouská.
V první polovině rozprávěla s uměleckou dvojicí SKUTR –
Martinem Kukučkou a Lukášem Trpišovským, dramatikem a
režisérem. Tentokrát spolu neprobírali ani tak jejich autorské
divadlo jako hostování v Národním (přesněji řečeno Stavovském)
divadle, kde v červnu měla premiéru jejich inscenace opery
oper, Dona Giovanniho.
Chopí-li se inscenování opery divadelník, pracující běžně
s jiným druhem divadla, je výsledek začasté velice zajímavý.
Z posledních let známe u nás například operní režie J. A.
Pitínského, Niny Vangeli, Vladimíra Morávka, bratří Formanů.
Některé samozřejmosti si sice musí teprve objevit (zde
zaznělo: „temporytmus představení je už předem dán
skladatelem“), ale na druhé straně jeho pohled není svázán
tradicí „opery jako krajního případu hudby“, tedy opery,
kterou diváci vnímají spíš jako posluchači koncertu. Oba hosté
Čajovny mají oprávněnou ctižádost, aby jejich představení
vnímali diváci především jako divadlo, tedy včetně případných
autentických smíchových reakcí, které jsou slyšitelným
potvrzením dobře fungujícího kontaktu mezi jevištěm a
hledištěm. Samozřejmě, k tomu se většina oper nehodí, protože
jejich libreta jsou umělecky hluboko pod úrovní hudby. Ovšem,
jak správně zdůraznil SKUTR, Don Giovanni je jedna z mála
oper, kde jsou hudba a libreto vyrovnané. Jistě, Lorenzo da
Ponte byl stejnou hvězdou mezi libretisty jako Mozart mezi
komponisty.
Ve druhé půlhodince byla hostem pořadu pracovnice Národního
divadla Marta Ljubková, dramaturgyně a publicistka. Řeč se
vedla kolem potřeby kvalitních původních českých her. Mnoho
povolaných, málo vyvolených, tak nějak to vyznělo. Her se píše
spousta, ale moc málo je těch zdařilých. Ve třetím tisíciletí
byly uvedeny nejnovější hry Václava Havla a Milana Uhdeho, ale
pak už je to slabé. Nejvíce píší režiséři, kteří si své texty
sami inscenují. Málokterý z těchto textů je pak ale standardně
fixován tak, aby mohl sloužit jinému režiséru jinde, jak je u
standardní hry normální.
Chápal jsem, že se nemluví o dramatizacích, i když některé
jsou zdařilé do té míry, že se přinejmenším funkčně běžnými
dramaty stávají – inscenují se nezávisle na sobě v různých
divadlech (Rok na vsi). Víc mě udivilo, že šla řeč pouze o
autorech již zavedených (Lenka Lagronová, Petr Zelenka, David
Drábek), ale nebyl zmíněn jediný opravdu nový, mladý talent,
ačkoli tu jsou (například Petr Kolečko, píšící i pro rozhlas).
Mě například o svém výrazném talentu loni na podzim
přesvědčila osmnáctiletá Barbora Hančilová hrou KAI/ABE 2011,
uvedenou ve Studiu Švandova divadla. |
