|
|
 Zbyněk
Vybíral, psycholog
Slova o slovech
Na konci léta jsem našel poznámky, které jsem si udělal koncem
zimy. Občas se zarazím nad slovy, jež použijí státník,
novinář, umělec, třeba i literární postava. A potěší mě, když
se u slov zastaví i někdo jiný. Nuže, v jednom
březnovém sobotním vydání Lidových novin se hned na několika
různých místech objevily poznámky o jazyce.
Dramatik Mark Ravenhill například glosoval vyjadřování
britského premiéra takto: „Cameron [se] geniálně naučil od
Tonyho Blaira: nebýt přímočarý a strohý, stavět se k věcem
pozitivně, mluvit hezky a mile. Thatcherová byla možná děsná,
ale byla to stará, dobrá škola. Jasně řekla, co a proč dělá.
Řekla třeba: nezaměstnaní mě vůbec nezajímají. David Cameron
však prohlašuje: o nezaměstnané si dělám skutečně velké
starosti, doufám, že se jim brzy bude dařit lépe, ze srdce
bych si to přál. Ale přitom jim bere mnohem více peněz na
podpory v nezaměstnanosti než kdokoli kdykoli před ním.“ Tvrdá
slova. Někdo na nás mluví mile, dělá si s námi starosti a jako
protiúder přijde: Lžete!
Také Jan Nejedlý jen o pár stránek před Ravenhillem psal o
tzv. galantní mluvě, „v níž se různé nepatřičné jevy zjemňují
a pro zasvěcené kódují. Dopustit se kratochvíle zní lépe než
být nevěrný...“ I on uvedl příklady z politiky: „Státní peníze
se u nás neloupí, ale přerozdělují, porcují i odklánějí...
Politik se i přes děsivé skandály nedrží funkce jako slizké
klíště, nýbrž aféry ustojí.“
A v týchž novinách ve stejný den jsem v komentáři Ondřeje
Štindla nad Klausovým slovem „antilidi“ našel: „Prezident
Václav Klaus má dar přicházet s termíny, které se uchytí...
kdokoliv dnes používá spojení jako zlá slovíčka, falešný a
prázdný, jako kdyby mluvil hlasem prezidentovým.“
Slova jsou nástroje dobře uzpůsobené k blamáži a kamufláži. A
ohebná jsou jako prostitutky. Předstírají soucit a lásku, když
nejhrubší cynismus je pravdou. Pokládám demystifikační analýzy
komunikace (a péči intelektuálů o ně), udržování meta-roviny,
na které se bavíme o komunikaci, za velmi důležité. Podobnou
všímavostí zvyšujeme imunitu proti manipulaci. Svoji a třeba i
druhých. Nemluvě o kultivaci v jistém smyslu psychologického
rozvažování o lidech.
Poslední měsíce trávím ve světě Hledání ztraceného času. Čtu
Prousta mimo jiné i proto, že se zastavoval u vyjadřování
dobové aristokracie, v níž se sem tam někdo snažil „hovořit
jazykem lidu“, v jejíchž kruzích se pěstovaly fráze, přezdívky
a módní obraty. Oblíbená byla hraná zdvořilost zastírající
pohrdání. Když vypravěč líčí proměnu Albertiny mezi Balbecem a
Paříží, popíše mimo jiné proměnu jejího slovníku. Komunikuje
se i intonací, pohrdáním v pohledu nebo třeba prkenností
úklony. To vše od antiky (a nejspíš od Egypta a Mezopotámie)
podnes. Slova jsou však v našich konverzacích, mocenských
hrách a vztazích používána snad ještě rozmanitěji než výrazy
v tváři. Mohou být transparentní, maskující, upřímná,
prolhaná, děvky i panny. Ostatně ne všemi slovy mluvíme o
objektech, o kterých zdánlivě mluvíme. Někdy mluvíme jen o
tom, jací sami jsme. Když David Černý (dosti hrubě) kritizuje
jedno sousoší Olbrama Zoubka, mluví o sobě. O Zoubkově sousoší
v podstatě nic neříká.Už jsem tu ale, na této stránce, ať
nahoře, či dole, psal o slovech a kouzlech s nimi vícekrát,
namátkou: o nic-neříkání, o zdrobnělinách, o tom, jak se rodí
řeč, o klišé, o sycení narcistních potřeb mluvením a o prázdnu
řeči. Možná se tématu držím jako klíště. Nedivil bych se,
kdybych se opakoval. Ale řeknu vám to jinak: já si to ustojím! |
