|
|
 Petr
Pavlovský, teatrolog a kritik
Z mosta do prosta
Slovakismus v titulku mi přišel na mysl v úterý 11. června
večer, po až příliš stručném ohlášení na Vltavě: „V četbě na
pokračování uslyšíte Podivuhodný příběh Petra Schlemihla od
německého spisovatele francouzského původu Adelberta von
Chamisso.“ Hned poté už vemlouvavý hlas Miroslava Táborského
začal v ich formě vyprávět příběh muže, jenž právě kdesi
přistál – nejspíš z moře – a s jakýmsi doporučujícím dopisem
se jal vstupovat do místní lepší společnosti. Příběh nesporně
poutavý, ale já jsem si připadal jako v televizní soutěži
Desetkrát odpověz blahé paměti. Nevěděl jsem, kdy a kde autor
– jméno jsem neznal, ale nestydím se za to – nejsem germanista
– žil, kdy svou prózu napsal, kdy a kde se děj odehrává,
zkrátka nic.
Z lehce archaického jazyka a některých reálií jsem během té
půlhodiny vysoudil, že by autor mohl být současník Swiftův,
Voltairův, ale i Schillerův. Z poznámky o kdesi položené knize
od Goetha ustanovil jsem se na první polovině 19. století, tím
spíš, že leccos ukazovalo k příbuzenství s dílem E. T. A.
Hoffmanna; byly tu dokonce i dekadentní a symbolistické rysy,
ovšem na to měl jazyk povídky příliš archaickou dikci;
s pouhou „ztrátou květinky“ bych asi dr. Pixovi neunikl.
Nezbylo než zalistovat ve slovníku německých spisovatelů, a
ejhle: autor, německý básník a botanik (30. ledna 1781
Chalons-en-Champagne, 21. srpna 1838 Berlín), byl opravdu o
pět let mladším vrstevníkem E. T. A. Hoffmanna. Pro
racionalistické vyznění prózy důležitá informace: Byl členem
berlínské lóže Svobodných zednářů.
Náhodou jsem se strefil, ale co když poslouchala také
příslovečná „babička z Orlických hor“, neřkuli inženýr
vysokého napětí, prostě lidé, kteří pomůcky jako slovníky
spisovatelů doma nemívají? Tím spíš, že informace nebyla ani
v odhlášení. Pouze čtenáři Týdeníku Rozhlas byli „doma“ (TR
24/2013, tam i informace, že „schlemihl“ znamená v jidiš
smolař, pročež čtenáři napadne Candide).
Jistě, takové informace je možné si vygooglovat, ale to by
veřejnoprávní rozhlas od svých posluchačů opravdu chtít neměl!
(Postrádané informace nezazněly ani v den následující.) Je
sice hezké, že nám dramaturgie sdělila jméno překladatele, už
ale nezaznělo, kdy text přeložil. Jazyk skvělého překladu
totiž ukazoval někam na počátek 19. století, a tak není bez
zajímavosti, že Jiří Konůpek (1919–1968) své času odolávající
dílo vytvořil nejméně před půlstoletím (překlady, jak známo,
zastarávají). Rozhlasová, ale především divadelní režisérka
Lída Engelová Konůpkovy překlady zajisté zná – překládal i
divadelní hry. Posluchač se má přece oddat zážitku z četby a
ne půl hodiny odbíhat v myšlenkách k dohadům o reálných
souřadnicích toho, co poslouchá.
Fantaskní novela Podivuhodný příběh Petra Schlemihla (Peter
Schlemihls wundersame Geschichte) s autobiografickými prvky,
vyšla v roce 1814. Vypravěč je chudý člověk, který vymění
s maskovaným Ďáblem (kouzelník, který z kapsy kabátu umí
vytáhnout na požádání cokoli včetně třeba koní a kočáru) svůj
stín za zázračný bezedný měšec. Stane se nekonečným boháčem,
ale svůj stín začne zoufale postrádat, což je asi stejně
fantaskní a nepravděpodobné jako existence kouzelníka i toho
měšce. Znalce Christiana Andersena nutně napadla jeho tragická
fantaskní povídka Stín (1847, česky též jako Nevěrný stín),
ovšem tam je motiv jiný – hrdinův stín jakožto zhmotněné zlo
nabyde vlastní subjektivity a „udělá se pro sebe“.
Miroslav Táborský četl procítěně, s přesvědčivým prožitkem,
nad kterým by i Stanislavskij zaplesal, leč: Jeho hrdina si
neustále zoufal nad ztrátou svého stínu, ale nijak jej
nenapadlo, jaké kvantum aktivní dobročinnosti mu nabízí
bezedný měšec s penězi! Teprve v závěru, když děj přejde
od romantismu k osvícenským ideálům, začne hrdina více než na
vlastní trable myslet na „obecné dobré“. Tu se i my s ním
začneme smiřovat. |
