|
|
 Alena
Antalová, herečka
Váš děd Ladislav Vychodil byl scénografem Slovenského
národního divadla. Zdědila jste tedy umělecké geny po něm?
Myslím, že ne. Sice nás už jako malé děti bral do divadla na
činohry nebo opery, ale nemám pocit, že by mě tenkrát divadlo
očarovalo. Dědově práci jsem vůbec nerozuměla a nechápala jsem
jeho vidění scén. Jdu si celý život svojí cestou, od dětství
jsem si zpívala a ráda jsem tančila, a brzy mně bylo jasné, že
se budu v životě ubírat uměleckým směrem. Čas a život sám
postupně jen dolaďoval základní črty a vlastně je ladí dodnes,
když rozmýšlím, čemu se zrovna profesně věnovat. Hlavní linka
je jasná. Chci dělat opravdu dobré divadlo a je mně jedno,
jestli to bude hudební produkce, nebo činohra.
V sedmadvaceti letech jste obdržela Thálii. Byla pro vás hodně
důležitá?
Popravdě řečeno, nejsem typem herce, který si potrpí na ceny,
a už vůbec nemám ráda škatulkování a jakékoliv hodnocení
čehokoliv. Naše doba je postižena neustálým posuzováním a
srovnáváním toho, co je dobré a co špatné. Mně se na umění
líbí právě to, že je neuchopitelné, že každý člověk má jiný
vkus a jiný cit, takže objektivně hodnotit umění se podle mého
názoru nedá. Právě proto jsem přestala dělat sport. Neunesla
jsem evidentní prohry, když mi stopky ukázaly horší čas, než
měli ostatní. Proto mně vyhovuje umění, kde může být a vlastně
je prvním každý umělec, protože je zcela jedinečný. Když si
tohle každý uvědomí, tak bude skvělým. Lidé se snaží stále
někoho napodobovat, žít život někoho jiného, protože to do
nich noviny a časopisy neustále hustí. Za vzory v čemkoliv nám
jsou předkládány různé celebrity místo toho, abychom šli
vlastní cestou. Z tohoto důvodu nepotřebuji, aby mně herecká
asociace říkala, jestli jsem, či nejsem dobrá. Znám své
přednosti a vážím si sama sebe se vším, co na jevišti dokážu.
Jistěže jsem pyšná na to, že jsem tenkrát Thálii dostala, ale
to nemění nic na tom, co jsem právě řekla. Už proto, že jsem
Thálii získala v době, kdy kolem mě byli samí úžasní mladí
kolegové, kteří byli skvělí, a jakoukoliv volbou by se
netrefilo vedle.
Máte čtyři děti a skvěle vybudovanou kariéru. Eva Urbanová
říká, že děti nemá, protože by nemohla dělat ani jednu věc
naplno.
Opravdu to říká? Je to také názor. Já jsem však přesvědčená,
že i kdybych děti neměla, nedělala bych svoji práci jinak.
Možná bych mohla vzít více rolí, ale určitě bych nedělala
kumšt jinak. Naopak. Moje kariéra je úžasná právě proto, že
mám ty čtyři děti. Hlavní role, kterou momentálně hraji, je
role mámy mých dětí. A divadlo je nyní báječný relax, který si
maximálně užívám! Musím ale uznat, že mám obrovské štěstí,
protože můj manžel mně vytváří skvělé zázemí a celou svojí
rodinou jsem, co se týká divadla, velmi podporovaná. Mám
opravdu V. I. P. podmínky pro svoji divadelní práci a
fantastického muže, který nás dokáže uživit. Máme úžasné
babičky a švagrovou, které se o děti obětavě starají, kdykoliv
potřebuji být v divadle. Za tyto luxusní životní podmínky jsem
velmi vděčná. Divadlo miluju, ale přijala bych i to, kdybych
se k němu již nikdy nevrátila. Otevřela bych si třeba
květinářství, stejně jako seriálová Ludmilka. Dokážu totiž
fungovat i v úplně normálních podmínkách. sem přesvědčená, že
skloubit jde vše, jen se to musí dobře vymyslet, naplánovat. V
Mary Poppins zpívám, že stačí chtít, a rázem vše je možné!
Otisk vašich rukou jste již v brněnské dlažbě zanechala. Jaký
další otisk na tomto světě chcete zanechat?
Chtěla bych z našich dětí vychovat slušné a šťastné lidi.
Pokud se nám to s manželem povede, budeme šťastní také my.
Vím, je to v dnešní době velmi neskromné přání.
Na svoje osobní štěstí nezapomínáte?
Na sebe rozhodně nezapomínám! Já musím být šťastná, abych
mohla dělat šťastnými lidi kolem sebe. A šťastná jsem právě
tehdy, když je v pořádku moje rodina. A divadlo? To je pak už
jen šlehačka na dortu, kterou si dokážu fantasticky a se vším
všudy užít. Můj dort je ale sladký i bez té šlehačky. A když
mně život občas dopřává i tu šlehačku, je to paráda. Jsem plná
emocí, prožitků a zážitků. Mám co na divadle rozdávat, vždy
hraju srdcem. Pro mě je obrovským požehnáním, že mohu předávat
plnému divadlu něco ze sebe. Když se na mě osm set diváků z té
tmy hlediště dívá a sleduje každé moje hnutí, tak to je
pořádná zodpovědnost dokázat je pobavit! Osm set lidí, kteří
mlčí a ještě za to platí… Jsou to neskutečné možnosti, jak
cosi předat, oslovit je, případně jim skrze hru i pomoci.
Jste impulzivní žena, což dokládá i etapa vašeho života, kdy
jste právě po převzetí Thálie opustila divadelní prkna a
odešla jste na tři roky k cirkusu Berousek, protože váš
tehdejší životní partner Jiří Berousek od cirkusu odejít
nemohl. Daly vám tři roky pod šapitó něco do vašeho dalšího
života?
Život vždycky něco krásného přinese. Já svůj život pokorně
poslouchám, nestavím se na zadní. Poznám, kdy je zbytečné se
mu bránit, poznám, když je přede mnou něco, co musím prožít.
Pokud bych s Jiřím k cirkusu neodešla, náš vztah by se
nevyřešil a tím by ani můj život nedosáhl dnešních hodnot. U
Berousků jsem prožila jen to krásné. Na mých bedrech nebylo
nakrmit sto zvířat a zajistit chod cirkusu. Vždy budu vděčná
za to, že mě pustili mezi sebe, že mě přijali, protože to je u
cirkusáků velmi vzácná věc. Pochopila jsem tu neskutečně
těžkou práci, zamilovala se do neskutečně pravdivých lidí.
Jejich způsob života se podle mě nedá vydržet, pokud se v
cirkuse nenarodíte a nemáte u nohy tu zavazující kouli rodinné
tradice. Ze života s nimi jsem se opravdu těšila.
Přesto jste je opustila...
Ano, šla jsem dál. Byla to pouze tříletá etapa mého života.
Pochopila jsem, že smyslem mého života není rodit děti pro
cirkus Berousek. Nebylo v tom moje „odmilování“, to by bylo
příliš jednoduché, jen jsem musela jít dál. Bytostně se mně
zastesklo po divadlu. Nemohla jsem sama sobě udělat, abych
zůstala po celý život v cirkusové pokladně, tlustá, ošklivá,
zapšklá a třeba i nepříjemná. Naopak, odnesla jsem si od nich
obrovské poznání pravdivosti kumštu, který se dělá na hranici
lidských možností. Jedinečné, neopakující se chvíle, tady a
teď. A přesně tak chci dělat i divadlo. Se srdcem plačícím i
plným radosti. Na toto slyším v životě i na jevišti, kde divák
neomylně pozná pravdivost herce. Cirkus mě naučil rozpoznávat
pravdu od falše. V životě i na divadle. Ke mně je život velmi
štědrý. Proto se nebojím jít do věcí naplno, udělat v dané
chvíli maximum, a třebaže to nedopadne tak, jak jsem si
představovala, vím, že jsem udělala vše, co jsem udělat mohla.
Zní to skoro jako fráze.
Možná ano, ale já si své štěstí uvědomuji. Skutečnost, že mám
v dnešní době čtyři zdravé děti, je nezasloužený dar. Vždyť já
si připadám před kamarádkami, které nemohou donosit své dítě,
nebo ho i jen počít, až provinile. Proto neberu nic jako
samozřejmost. Už jen to, že jsem potkala muže, kterého mohu
milovat, který mě ničím zásadním neštve, na kterého se mohu
spolehnout, tak to je velký zázrak. A já dělám vše pro to,
abychom spolu ten nelehký život zvládli se ctí.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Petr Adámek
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 2. 7. |
