|
|
 Co si počít na sociálním dně
Málokdy vídáme nepředpojaté průhledy do sociálního rozvrstvení
naší společnosti, zvláště pak do prostředí postižených
nezaměstnaností a chudobou. Cenná zjištění přinášela taková
díla jako Sluneční stát nebo některé snímky Bohdana Slámy
(Štěstí, nejnověji Čtyři slunce), patří k nim i debut Zdeňka
Jiráského Poupata, který ve středu 11. září ve 22.05 uvede
ČT2.
Režisér se rozhodl jakoby v sociologickém odstupu vniknout do
hlubin poměry ubíjené lidské psýchy. Vše se odehrává v jedné z
nejchudších, zjevně zdevastovaných průmyslových oblastí s
dominující vizuální rolí železnice. Až dokumentaristickým
zevnějškem se vyznačuje mozaikovitě poskládané prostředí i
kresba postav s ním spojených.
V kruhu sociálního vyloučení nacházíme nejen jednotlivé české
protagonisty, ale i vietnamskou rodinu, živící se stánkovým
prodejem. Každá z postav tak po svém řeší svůj nezáviděníhodný
osud, na němž stěží co dokáží vlastními silami změnit:
spatříme zde závislost na hracích automatech, vedoucí k
těžkému zadlužení, uklízečku, která spolu se svými
vrstevnicemi neuměle secvičuje dávnou spartakiádní skladbu
Poupata, těhotnou dívku prahnoucí uniknout ze stísňujících
poměrů i naivního hocha, jenž se zaláskuje do vyzývavého
děvčete, které se živí předváděním striptýzu v podřadných
hospodách. Aneta Krejčíková tu načrtla portrét navenek
obhroublé, ale ve skrytu duše citlivé mladé ženy natolik
sugestivně, že bychom si měli její tvář i jméno určitě
zapamatovat.
Avšak rozhodující pozornost si určitě zajistí Vladimír
Javorský v ústřední roli hradláře Jardy. Dlouhovlasý,
povětšinou zamlklý, vyzáblý muž, pohlcovaný stále silněji
hráčskou vášní, tají před rodinou valící se pohromy – jak
dluhy hrozící ztrátou střechy nad hlavou, tak ztrátu
zaměstnání. Javorský se zde vzepjal k jednomu ze svých
životních výkonů, plně soustředěný na nenápadné prohmatávání
pohnutek i rozpoložení svého smolařského hrdiny. Všimneme si
vetché chůze, roztěkanosti, kalného, místy až duchem
nepřítomného pohledu a žadonivě přiškrceného hlasu, upnutého
hlavně na sehnání mincí pro automat. To vše jeho Jardu
povyšuje na mnohovrstevně strukturovanou postavu, která se
vymyká obvyklým hodnotovým schématům, rozehrána souběžně v
polaritě oběti i viníka, aniž by poskytovala jednoznačné
odpovědi.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
