|
|
 Jakub
Kamberský, publicista
Více autorů Rejnušova typu!
Miloš Rejnuš (1932–1964) patřil k autorům, kteří – nebýt
jejich tragické smrti – by toho v díle ještě mnoho sdělili.
Můžeme jen spekulovat, nejspíš by mu pomyslně zlomila vaz
normalizace sedmdesátých a osmdesátých let, určitě by však měl
co říct i k dnešním dnům. Ostatně jeho tvorba je dodnes
aktuální, až z toho místy mrazí. A to přitom z jeho rozsáhlého
díla je dnes znám opravdu jen zlomek. Hry s historickými
náměty, určité fikce typu, co by se stalo, kdyby... Ovidiův
návrat (1963), Urhamlet (1969) – a tehdy současný Život s
hudbou (1964).
Na nedávné repríze posledně jmenované inscenace (15. srpna) má
jednak zásluhu dramaturgie stanice Vltava (konkrétně Hynek
Pekárek), jednak i kolega Přemysl Hnilička, který se o hře
rozepsal ve svém pravidelném cyklu Panáčkův průvodce
rozhlasovou hrou (TR 12/2013). Mám vždy radost, když z éteru
zazní, skoro už zapomenutá a navíc kvalitní archivní nahrávka
– a to jak obsahově, tak výkony herců.
Hře předcházel Rejnušův portrét, který pro letošní vltavský
cyklus Výroční průvodce rozhlasovou hrou citlivě připravil a
uváděl dramatik a Rejnušův souputník Milan Uhde. Zmínil
autorův široký rozhled a jeho klíčové téma většiny her: boj
umělecké svobody s fachidiotismem, zejména úřední moci, abych
Uhdeho parafrázoval. Co v Ovidiově návratu bylo pod rouškou
historie naznačováno, v Životě s hudbou prosakovalo naplno.
Připomenu stručně pro ty, kteří hru neslyšeli: v malém
lázeňském městečku se má konat soutěž varhaníků,v jejíž porotě
má být místní varhaník (Ladislav Boháč). Do městečka však
zavítá rodák, varhanní virtuos (Vladimír Ráž), toho času
předseda poroty, a jedinou větou v rozhovoru pro rozhlas, že
se tu nic nezměnilo, snad jen počet kolovrátkářů se
zdvojnásobil, možná ztrojnásobil, rozjede kolotoč mnohdy
absurdních situací, jejichž důsledky a následky jsou
nedozírné. Vedle klavírní soutěže jsme tudíž svědky i tzv.
přehrávek kolovrátkářů, jejichž počet má být zredukován na
polovinu. Nikdo nemá jasno, podle jakých kritérií posuzovat,
tím méně už bezradný varhaník, jež je v podstatě do poroty
kolovrátků dotlačen. Odmítá veškerou odpovědnost, ale zároveň
si ji při své srdečnosti uvědomuje, ví, že odejmutí licence
znamená ztrátu živobytí. Netřeba ani dodávat, že ti, kteří s
nápadem komise přišli, a další členové poroty (Miroslav
Doležal, František Hanus) nemají o dané problematice ani
tuchy, natož lidského citu.
Hra opravdu rezonuje i dnes, kdy jsme svědky nesmyslného
odjímání pozic, ano, kdy o kultuře rozhodují současní
fachidioti, nemající o kultuře ponětí.
Hra Život s hudbou trvá hodinu a čtvrt, na dnešní poměry téměř
nepředstavitelná délka, avšak nikterak nenudí. Udržuje si
tempo, režiséru Miroslavu Jarešovi se povedlo dostat z herců
maximum. Potěší hlavně Vladimír Ráž, jehož poklidná poloha
místy až provokuje, nepřeslechnutelný je Ladislav Boháč, který
zde opravdu dostává nevídaný prostor pro škálu mnoha poloh od
poklidného vypravěče až k nerudnému porotci, jímž zmítají
myšlenky na kolovrátky.
Máme řadu autorů, kteří mají co říct k současnosti, ale
odvažuji se tvrdit, že v rozhlasovém prostředí nenajdeme snad
nikoho tak výrazného, s takovou pronikavou výpovědí, jakým byl
Miloš Rejnuš v letech padesátých a šedesátých. Možná křivdím
autorům typu Daniely Fischerové či Jana Vedrala, ale cítím to
tak. Rejnuš byl s rozhlasem doslova srostlý a z jeho her to je
slyšet. |
