|
|
Devatero řemesel Josefa Cincibuse
Při redigování článků z cyklu Rozhlasový rok, v nichž se
objevilo jméno Josef Cincibus, jsme netušili, že zanedlouho se
budeme moci seznámit s touto osobností rozhlasového mikrofonu
podrobněji. Syn legendárního reportéra, nosící otcovo jméno,
totiž objevil v otcově pozůstalosti rukopisné vzpomínky na
jeho působení v rozhlase před druhou světovou válkou. Díky
laskavosti Josefa Cincibuse ml. může Týdeník Rozhlas tento
unikátní historický pramen publikovat v plném rozsahu.
Jak k objevu vzpomínek reportéra Cincibuse došlo?
Je to už více než čtvrt století, kdy jsem vyklízel pražský byt
po rodičích. Probíral jsem otcovu bohatou knihovnu a třídil
písemné materiály na ty, které patřily odpadu, a jiné, ke
kterým jsem se chtěl vrátit. Ty jsem ukládal do objemné
krabice. Všechno bylo dosti živé, každý list papíru cosi
připomínal. Nakonec jsem vzpomínky stlačil, převázal provázkem
a odvezl do jižních Čech, kde jsme tehdy měli chalupu. Po
téměř dvaceti letech jsem krabici, do té doby nedotčenou, opět
přivezl do Prahy a zvědavě otevřel. Dodnes v ní nacházím
poklady – třeba noviny z historických dnů 1938, fotografie
zachycující okamžiky rozhlasové reportážní práce, dokumentační
poznámky. A na dně byly zašlé kartonové desky s nápisem
otcovou rukou „Devatero řemesel, desáté rozhlas“. Uvnitř
leželo osmdesát dva strojopisných stran pamětí na tenkém
průklepovém papíře. Opisovala je moje maminka z otcova
rukopisu na stařičkém psacím stroji Underwood. Shodou
okolností mně v onu dobu zavolal redaktor Tomáš Černý, který v
Českém rozhlase připravuje o pořady o historii a
pamětihodnostech rozhlasové tvorby. Obsah krabice se ukázal
být cenným a mnoho odpovědí na Tomášovy otázky jsem objevil
právě tam. Například o reportéru Frantovi Kocourkovi nebo o
uložení ostatků Karla Hynka Máchy na vyšehradském hřbitově.
Víte něco o vzniku otcových vzpomínek?
Rozhlasový osud nebyl k tátovi příliš laskav, v roce 1950 byl
v souvislosti s politickými změnami z rozhlasu neurvale
„odejit“. O jeho zkušenosti nemělo tehdejší politické vedení
zájem. Ale už po několika letech poznali, že rozhlas se musí
umět, že to je profese vyžadující znalosti i kreativitu, jinak
o něj ubývá zájmu. A tak občas zazvonil u nás doma telefon s
prosbou, zda by otec mohl tu to, tu ono ve vysílání
poslouchat, zejména větší „závažné“ reportáže, a říci svůj
názor. Vzpomínám si, že klíčovým doporučením bylo nechodit
před mikrofon s prázdnou hlavou (byť s planoucím srdcem),
uctivě dbát bohatství českého jazyka a věcně se připravovat na
každé vystoupení. Pak přišel rok 1968 a s ním snaha o nápravu
některých křivd. Táta byl pozván před rehabilitační komisi,
která v plném rozsahu zrušila jeho výpověď z padesátých let
jako neopodstatněnou. Možnost znovu se ujmout vedení
reportážní práce odmítl. Souhlasil ale s nabídkou zpracovat
paměti. Jejích první část tvoří text, který Týdeník Rozhlas
začíná publikovat. Ta druhá se měla zaměřit na léta nacistické
okupace a nový rozjezd rozhlasu po osvobození.
Zkušenosti s rozhlasovým prostředím máte i vy sám...
Ano, do rozhlasu jsem nastoupil jako ekonom hned po
absolvování Vysoké školy ekonomické. Vhod mi byla nejen
znalost ekonomie, ale také třeba i francouzštiny, díky níž
jsem později působil ve vysílání pro Afriku anebo jsme s
Pavlou Jazairiovou načetli soubor českých pohádek ve
francouzštině pro děti v zahraničí. Jenže nadešel šedesátý
osmý rok, nějak jsem se oproti něčemu provinil, a tak jsem se
musel věnovat jiným činnostem. Vrátil jsem po delší době, ale
se slabostí pro rozhlas pěstovanou už od mládí. Měl jsem pak
příležitost vyprávět do mikrofonu o dějinách civilizace, o
gastronomii, o zajímavostech a tajích města Prahy nebo o
mytologiích různých národů a kontinentů. Rád vzpomínám na
výtečný rozhlasový Periskop autora Jirky Hromádko, kde jsme
probírali například dějiny pirátství, špionážní aféry nebo
třeba tajnosti Egypta.
Jak na svého otce vzpomínáte?
Měli jsme k sobě milý vztah. Vím, jak měl práci v rozhlase rád
a dával jí plnou tvůrčí energii. Dokonce jsem s ním občas jako
kluk vyjel na reportáž. Byly to báječné výlety s báječnými
lidmi. Vybavují se mně pánové Struna, Pohl, Kaucký i další,
kteří řídili rozhlasová auta a obsluhovali natáčecí či
přenosovou techniku. Obdivoval jsem stříbrnou tatru osmičku
nebo takzvaný „parník“, snad poválečný chevrolet, který měl ve
střeše vykrojený odklápěcí kruh, aby reportér mohl za jízdy
stát na sedadle a popisovat události. Otec mi ale několikrát
řekl, že vypětí v živém terénu dramatických událostí ubírá
člověku zdraví. Že většina nerváků před mikrofonem, byť
vítězně zvládnutých, si nakonec vybere svou daň a že mnohé
situace by už nechtěl podruhé prožít. Po nuceném odchodu z
rozhlasu se mu podařilo přeložit několik knih z angličtiny,
němčiny a francouzštiny. V Supraphonu, kde režijně pracoval až
do odchodu do penze, založil širokou edici mluveného slova se
zvukovými portréty významných osobností, s divadelními
představeními na deskách, s literaturou, pohádkami i humorem.
Často vzpomínám na tátu i maminku a bývá mně smutno, že už se
s nimi nesetkám. Nakonec ze všeho zbydou jen vzpomínky...
Milan Pokorný |
