|
|
 Milan
Šmíd, mediální analytik
Předvolební rébus veřejnoprávních médií
Prázdninová politická krize, která vyústila do předčasných
voleb, vnesla do našeho veřejného života několik novinek.
Jednou z nich je poměrně krátká předvolební kampaň, při níž
politické strany a hnutí budou muset v průběhu pouhých dvou
měsíců přesvědčit své voliče, že ony jsou tou nejlepší
politickou volbou. Rozhlasový komentátor Ivan Hoffman tuto
novinku ocenil nejen proto, že „v té krátké kampani nebudou
zvýhodněni ti, kteří na ni mají nejvíc peněz“ a že „velké
strany nás nebudou půl roku válcovat svými slogany“, aby si
zvýšily volební preference, ale také z důvodů estetických:
„Budeme méně trpět, méně nás otráví těmi řečmi, které jsou
stále více účelové.“
Předčasné volby s krátkou předvolební kampaní však staví nejen
politiky, ale také média do zcela nové a neočekávané situace.
Některé osvědčené modely předvolebního zpravodajství možná
nebudou k potřebě, a to nejen kvůli zkrácené době kampaně, ale
také vzhledem k složité a proměnlivé situaci na politické
scéně. Tradiční velké politické strany včetně koaličních
nováčků ztratily důvěru části voličů. O slovo se hlásí nové
politické subjekty, které podobně jako před třemi lety Věci
veřejné slibují, že to budou dělat lépe.
O bouřlivých pohybech na politické scéně svědčí fakt, že téměř
čtvrtina z osmdesáti osmi politických stran a téměř polovina z
šedesáti osmi politických hnutí registrovaných na webových
stránkách ministerstva vnitra vznikla až po posledních volbách
v květnu 2010. Ne všechny strany a všechna hnutí půjdou do
voleb. Ale ti, kteří přihlásí své kandidátky a zaplatí
příslušné poplatky, se budou snažit o to, aby se zviditelnili,
nejlépe v médiích. Volební zákon sice ukládá médiím veřejné
služby, aby vyhradila čtrnáct hodin vysílacího prostoru pro
předvolební spoty, přičemž tento čas se mezi politické strany
a hnutí dělí rovným dílem. Zkušenosti z minula však ukazují,
že reklamní spoty vysílané ve vedlejších vysílacích časech
nikoho nezajímají. A tak se politické strany budou snažit
prosadit svou agendu do předvolebních debat či jiných hlavních
zpravodajských a publicistických pořadů. Nelze předpokládat,
že jim je nabídnou soukromé rozhlasové a televizní stanice,
které by si tím jen snižovaly poslechovost či sledovanost,
zvláště kdyby se měly zabývat problémy malých a nevýznamných
stran a hnutí. Odpovědnost za informování o programech a
kandidátech tedy bude opět ležet na médiích veřejné služby.
Jako před každými volbami stojí ČRo a ČT znovu před řešením
rébusu, jak zajistit, aby každý občan měl možnost seznámit se
s nabízenými programy a kandidáty v celé šíři politického
spektra, aby se volič stal informovaným voličem. Obávám se, že
dosavadní model, podle něhož se do hlavních politických debat
dostávaly jen ty politické strany, jejichž kandidáti měli na
základě zjištěných volebních preferencí šanci postoupit do
parlamentu, bude muset doznat nějakých úprav. Jednak proto, že
loňské krajské volby prokázaly nespolehlivost volebních modelů
tam, kde až čtyřicet procent voličů nevědělo, zda k volbám
půjdou a koho budou volit. A také proto, že sociologické
průzkumy asi nebudou schopny zachytit poslední přesuny na
politické scéně.
Jak se tedy zachovat? V roce 1985 si Evropská komise objednala
u Evropského ústavu pro média (EIM) studii o úloze médií ve
vztahu k demokratickým volbám. Studie nabídla novým
východoevropským demokraciím zkušenosti ze západní Evropy a v
závěru formulovala některá doporučení. V jednom z nich se
konstatuje, že „proporcionální přístup k vysílacím médiím by
měl brát v úvahu předchozí volební výsledky a současnou
politickou sílu stran“. Česká veřejnoprávní média až dosud
získávala údaje o současné politické síle výhradně ze
sociologických průzkumů. Není vyloučeno, že letos to
nepostačí, že do rozhodování o rozsahu přístupu k vysílacím
časům a pořadům se budou muset zapojit ještě nějaká další
kritéria. Jaká? Aniž bych chtěl radit, osobně bych sázel na
analýzu důvěryhodnosti volebních programů doplněnou
vyhodnocením osobnostní integrity kandidátů. |
