|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
O umění nedělati umění
„Umění budou jednou dělat všichni!“ Vzpomeňme tohoto druhdy
provokativního hesla avantgardistů, oněch „klasických
modernistů“, kteří si budoucnost představovali – tak jako
ostatně i sebechytřejší futurologové – jak Hurvínek válku. Ať
to myslili, jako to myslili, dozajista si nepředstavovali
umělecké milieu, v němž dnes žijeme. Kdekdo se může po svém
projevit a tak také činí, čím hloupěji, tím hlasitěji. Může
nablble čmárat po historických architekturách, může rýt do
skel dopravních prostředků své nanicovaté šifroznaky, může si
vzít mikrofon a dát zaznít svému falešnému zpěvu
prostřednictvím karaoke, může otravovat své bližní vlastními
videy, tak jako kdysi promítáním dovolenkových diapozitivů.
Pro jinde odmítané pisálisty jsou zde kurzy tvůrčího psaní
(hledaje obživu, také jsem je nějaký čas vedl a skoro nic z
toho), pro samozvané výtvarníky všelijaká malířská či
sochařská sympozia (taky jsem je svého času kurátoroval), po
kterých začasté zbývá jen rozpačitý počinek neskladné umělecké
veteše. Chybí pokora jak před materiálem, tak před veřejným
prostorem. Když na to nemám, tak se do toho necpu, tak nějak
musel už v paleolitu uvažovat jeskynní člověk, po kterém
nezůstal téměř žádný nepodarek, neboť celou věc přenechal
povolanějším – Altamira i Věstonická venuše jsou toho
nehynoucími svědky.
Největší boom uměleckého amatérismu nastal však evidentně ve
fotografii. Digitální fotoaparáty neboli digoše, jak jim říká
kamarád profesor jedné z našich výtvarných akademií, udělaly
umělce doopravdy z každého, soudě alespoň podle toho, jak
usilovně hledají jednotliví příslušníci turistických davů onu
nejsprávnější kompozici, tu přibližujíce se k motivu, tu zas
od něj poodstupujíce, cupitajíce tanečními kroky doleva
doprava. Tou kompozicí je míněno, že se do formátu vejde
partner, rodinný příslušník a k tomu historická architektura,
přírodní zajímavost či třeba – co já vím – velbloud anebo
člověk za velblouda převlečený. Autorem takového díla – jak
dovozuje významný filozof, pražský rodák Vilém Flusser, je
spíše sofistikovaná technologie fotoaparátu (s kritickým
důrazem na sociologický pojem „aparát“) než člověk – fotograf.
Vy mi to, milí čtenáři, nebudete věřit, ale já mám jednou za
semestr na své domovské škole, na FAMU, takový vedlejší
seminářík pro studenty oboru fotografie (povídáme si v něm o
stavbě fotografovaného příběhu), a přitom nevezmu fotoaparát
do ruky, jak je rok dlouhý. Proč fotit to, co mi může lépe
zprostředkovat ten vyvolený mezi povolanými, říkám si, od toho
je dobrá pohlednice či monografie, nemusím se kvůli tomu sám
podílet na plevelení vizuálního prostoru. Schvaluje to i mých
několik kamarádů, uměleckých fotografů par exellence, kteří si
nyní zoufají nad neprofesionalitou, výrazovou a významovou
laciností mnoha dnešních mediálně nekriticky podchycených
fotografických výstav, najmě oněch „celebritoidních“. I kvůli
těmto přičinlivým voluntaristickým „kreativcům“ odmítám hrát
tuto hru, či lépe toto hraní si na někoho, kým vskutku nejsem.
Vedle skutečně umělecké fotografie mám rád i tu, jež se dnes
vrací do ohniska zájmu kunsthistoriků, starou fotografii,
která se ještě nepovažovala za umění, a přesto se jím nakonec
– tak jako ony jeskynní kresby v Altamiře – díky
profesionalitě a soustředěné práci anonymních autorů nakonec
stala. Často za ní stáli příslušníci dnes již vymizevší kasty
fotografických páriů, nabízejících třeba na pouti snímeček
rodinky před kolotočem včetně děťátka upatlaného od cukrové
vaty. Takováto fotografická svědectví minulosti se dnes v
reprodukcích po právu stávají i výzdobou veřejných místností a
třebas venkovských hospod. Může se vám pak stát třeba to, co
se nedávno přihodilo mně: přijdete uondáni výletem svlažit
vyprahlý hltan a poblíže pípy kápnete na cosi nečekaného až
neuvěřitelného. Mezi zvěčnělými výjevy toporných konstelací
místních hasičů a čutálistů naleznete snímek vlastní – asi tak
pětileté – mámy s babičkou, které právě takový potulný
fotograf kdysi zvěčnil na nyní již k nepoznání proměněné
vesnické návsi. Nejde tu jen o můj sentimentálně melancholický
pocit: ta fotografie přetrvala i proto, že ukazuje ztracený
svět žité skutečnosti, a navíc není – alespoň technicky –
špatná. Jakkoli tedy tehdy ještě umění zdaleka nedělali
všichni, i to pouhé řemeslo se alespoň ocitalo v povolaných
rukou… |
