|
|
 Přemysl
Hnilička, publicista
Políček rozhlasu – z lásky
Přemysl Rut je muž políbený mnoha múzami. Mnoho let nám
umožňuje setkávat se s melodiemi, jež by bez jeho znalostí již
dávno zapadaly prachem. Píše knihy, v nichž se přirozeně
snoubí vypravěčský talent a srozumitelně podaná filozofie.
Jeho dramatické práce, ať už divadelní nebo rozhlasové,
nabízejí až biedermaierovské kouzlo starých časů a zároveň z
nich pomrkává čertík velmi současného nadhledu. Těžko uvěřit,
že v tom mírném člověku se vedle sebe (ne)sváří jemnost a
sžíravost, touha uvádět čtenáře, diváka či posluchače v úžas
nad krásou slova a zároveň ho neustále vytrhovat, upozorňovat
ho na svou vlastní manipulaci.
Tyto dva protichůdné póly Rutovy tvorby nenajdete (aspoň ne v
tak hojném množství) v souboru povídek Náměsíčný průvodce
Prahou ani ve sbírce V mámově postýlce. Zato se vám jich
dostane požehnaně ve výboru Pro rozhlas (a proti němu), který
vyšel v roce 2010. Obsahuje Rutovy rozhlasové hry, ale také
eseje a články, které psal pro několik kulturních časopisů
včetně Týdeníku Rozhlas. Některých z nich se chopila Alena
Zemančíková a vytvořila z nich tři příspěvky do vltavského
cyklu Psáno kurzívou (Téma a čas, Magické oko, Schopenhauerova
muka). Přemysl Rut v krátkých příspěvcích pregnantně popisuje
svět médií tak, jak ho viděl na přelomu dvou století (a
tisíciletí), a byť od jejich napsání uplynulo více než deset
let, neztratily bohužel nic ze své aktuálnosti. I rozhlasové
médium dostává, co mu náleží – Rut samozřejmě má rád rozhlas,
jeho rozhlasové hry o tom podávají jasný důkaz, přesto (či
lépe: právě proto) jsou jeho texty plné sžíravosti a
nekompromisnosti. „Zbaveno diktátu státní kulturní politiky,
obléklo si vedení rozhlasu jiný, stejně znesvobodňující
krunýř: okamžitý úspěch. Pořádajícím principem se nestala
dramaturgie, ale vkus cílových skupin posluchačů. (...)
Namísto vnitřní struktury vysílání, která za deset svobodných
let mohla už vyrůst a přinášet plody (včetně posluchačské
přízně), hledá se vysílací schéma, které by přineslo plody
snadněji a rychleji, pokud možno hned při nejbližším průzkumu,
jehož stoupající křivka dá inženýrům schématu za pravdu a
upevní jim postavení. Aspoň do chvíle, než začne být obecně
zřejmé, že schéma nic nevyřešilo. Pak je i se svým původcem
smeteno proudem a nahrazeno jiným schématem. Tak šéfové
připlouvají na svých schématech a odplouvají s nimi jako
Šrámkovi voraři: míjeli v dálku – zrozenci hor – a my se za
nimi dívávali.” Tak hovoří Rut v příspěvku nazvaném Ke svobodě
a zpět. Napsal jej v roce 2000.
Jednotlivé texty vybrané Zemančíkovou režijně zpracovala Hana
Kofránková a číst je samozřejmě nechala Přemyslu Rutovi. Ten
svou částečně školometskou a zároveň dětsky hravou dikcí
zvýrazňuje i ironizuje přesně zvolené pasáže a dává důkladně
vyznít těm myšlenkám, které považuje za nejdůležitější.
Posluchač, který má „svůj“ rozhlas skutečně rád a nemá jej
pouze jako „příposlech“, se tetelí spikleneckou radostí nad
pasážemi ironizujícími žvanivost rozhlasových spíkrů, kteří
jsou se svou radostnou zpěvnou dikcí bez obsahu zaměnitelní a
prázdní: „Mohl by to být zajímavý pokus: na jedno odpoledne
zpřeházet přidělené frekvence, zapovědět na tu dobu
moderátorům veškerou sebeprezentaci a nechat posluchače, aby
svou stanici poznali. (Kdo zavolá první, vyhrává tričko s
logem!) Kanál, který by zůstal nerozpoznán, přišel by o
licenci.“ Je jen škoda, že tento způsob komunikace s
posluchačem už přestal být doménou komerčních rádií a usídlil
se i na stanici, která nyní chrlí jeden za druhým pořady, jež
až nápadně připomínají „posezení nad máminým kafáčem“ z
Vedralova rozhlasového románu Xaver. Ale možná to vidíme moc
černě. Možná ta tři všední dopoledne poslouchali Rutovy
kurzívy i ti, kterým jeho slova patří. |
