|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
Na břehu mořském
Je to zvláštní, ale právě za odlivu jako by k nám moře
přicházelo blíž. Za přílivu nám ukazuje jen svou moc. Kohorty
vln kus po kuse zaplavují, co se ještě před chvílí zdálo být
pevnou zemí pro naše kroky. Zmocňují se všeho, čeho mohou
dosáhnout, na chvíli to třeba zase vyvrhnou, až konečně
nenávratně pohltí. A moře se dál a dál zakusuje do pevniny,
jako by mu už dávno patřila. A není vyhnutí. Ne, nemá potřebu
být hrozivé, je prostě zde, miliony let, jen nebe se svou hrou
mraků, větru, východu a západu slunce, stmívání a rozbřesku
mění jeho nálady. Co zbývá nám, stojícím na zbylém kusu břehu,
než jako bez ducha zírat do jeho nekonečnosti? Stejně je nikdy
nepochopíme. Tak jako nebeskou báň. Jenže ta se klene
nedosažitelně nad námi, kdežto moře se rozprostírá před námi,
stačí udělat pár kroků, smočit v něm ruku, ale jeho hladina
nemá konce... Co nám zbývá za přílivu než dívat se do dálky a
čekat, až se nám moře začne přibližovat odlivem a tím, co
vyvrhlo na břeh.
Tam, kde je rozdíl mezi přílivem a odlivem velký, jako třeba v
Bretani, znamená to každých šest hodin malé žně. Jen ustoupí,
už jsou tady ženy s hráběmi, jako by chtěly obracet seno, a
děti s kbelíčky, jako by se vydaly vybírat brambory. Ale oni
nemají na mysli ani seno, ani brambory, kde by se tady taky
vzaly, se svým nářadím si přicházejí pro dary moře. V ještě
vlhkém písku tu leží, když jej trochu rozhrábnete, nepřeberně
mušlí, měkkýšů nejrůznějších tvarů a všelijaké jiné slizké
havěti. Jen při pohledu na ně se Středoevropanovi obrací
žaludek, asi tak jako Bretoncům, když jim nabídnete meruňkové
knedlíky. Pro ně se moře v odlivu proměnilo v jedno obrovské
lahůdkářství, kde na ně čekají jen samé pochoutky, plody moře,
fruits de mer. Zdarma a pro všechny. I ten, kdo nemá hrábě, si
tu přijde na své. Stačí obcházet skály, které se právě
vynořily z moře, odlupovat od nich malé, v střechovitých
ulitách ukryté měkýše a pokapané šťavou z citronu, ten si
ovšem musí přinést s sebou, rychle vysrknout. Kdopak by si tu
vzpomněl na ústřice. Po šesti hodinách je mořskému hodu konec
a moře si znovu začne nárokovat místa, která na pár hodin
vyklidilo. A lidé zase začínají upírat oči do dálky.
Na Baltu je to jiné. Tady se mluvit o přílivu a odlivu skoro
nesluší. Zmíníte-li se o nich před nějakým starousedlíkem,
dostane se vám, alespoň v Ahrenshoopu, káravého pohledu a
poučení, že na Baltu žádny příliv ani odliv není. Zdejší moře
zná jen vysoký a nízký stav vody. Ale i tady přichází moře
nízkým stavem vody blíž k lidem. Projdete-li se po písčitém
břehu, který koncem sezony ztratil název pláž, potkáte jen
lidi se sklopenými hlavami, staré manžele, mladé páry, rodiny
s dětmi, muže, ženy, jako by se s rituálem odlivu všichni
proměnili v soustředěné hledače pokladů. Co tu nacházejí,
nejsou plody moře, ale jiné vzácnosti – prázdné škeble,
oblázky všech velikostí, dokulata omleté kameny, které sem
kdoví odkud, neseny vlnami oceánů, přicestovaly. Tohle kamenné
vajíčko je přece z červené švédské žuly! Děti ukazují rodičům
své nálezy a rodiče zase jim, všichni jsou spokojeni, kapsy a
batůžky se plní, nikdo nekřičí a spojeni stejnou vášní, s níž
se nemůžou nabažit sbírání oblázků, jeden krásnější než druhý,
se tu lidé, když se potkají, na sebe usmívají. Ani tu malou
holčičku, která na písečné kose vybíhající do moře ztratila
orientaci a vodou se pak statečně brodila na břeh, rodiče
nepeskovali. Smáli se a s nimi všichni, kteří šli kolem.
Mobily zřejmě zapomněli doma, nikdo alespoň netelefonoval. Jen
šplouchání vln si pokojně pohrávalo s tichem, jako by
dotvářelo pohodu mezi lidmi a mořem. A jak jsme na úzké výspě
odlivu hledali kaménky všech podob a mušle, nalézali jsme mezi
nimi i sami sebe. Kamenné vajíčko z červené švédské žuly teď
leží na mém psacím stole. |
