|
|
 Na
nádraží v Portu
Porto není jen metropolí portského vína, je i pohádkovým
městem železa a keramiky. Jeho dominantu tvoří úchvatný
dvoupodlažní železný most krále Ludvíka I., postavený koncem
devatenáctého století belgickým inženýrem Teofilem Seyrigem,
pokračovatelem díla Gustava Eiffela. Most Ponte de Doma Maria
Pia, první velká Eiffelova práce, básníky nazývaná „Eiffelka
na boku“, se ostatně nachází nedaleko.
Na zdobené železo člověk v Portu naráží na každém kroku – jsou
tu celé železné budovy, na mnohých střechách se nacházejí
clara-boias, zvláštní světlíky pokaždé jiné, na domech
roztodivné balkony, na dveřích drobná klepadla všemožných
tvarů a barev. Jednoduché keramické dlaždice azulejos zdobí
zvenčí řadu staveb, ale často uvnitř i vně významných budov,
kostelů či na nádraží může člověk objevit mozaiky s
podivuhodnými náměty. Budova nádraží Sao Bento v sobě spojuje
krásu obou materiálů, a navíc vlaky vyjíždějí z nádraží přímo
do tunelu a pak hned po mostě přes řeku...
Když malíř Jorge Colaco získal na počátku 20. století zakázku
tuto budovu vyzdobit, nečekal ho ovšem snadný úkol. Ani ne tak
po stránce řemeslné: byl mistrem svého oboru a pomalovat
dvacet tisíc azulejos pro něho technicky nemohlo představovat
problém. Spíš se mohl potýkat s duchovní stránkou věci, s
otázkou, jak to udělat, aby na jeho díle nebylo znát, že
vznikalo v neradostné době všeobecného národního rozvratu.
Základní kámen ke stavbě nádražní budovy na místě někdejšího
kláštera položil v roce 1900 král Karel I. Práce nebyly ani v
polovině a panovník podlehl atentátu. Monarchie se hroutila.
Poslední představitel braganské dynastie Manuel II. v roce
1910 potupně odplul na britské jachtě k Gibraltaru. Republika
se rodila v křečích, pokusy o demokratickou vládu občas
vystřídala diktatura. Stoupala inflace. Tři čtvrtiny
obyvatelstva byly negramotné. Jen v roce 1912 emigrovalo z
pětapůlmilionového Portugalska sedmdesát sedm tisíc lidí.
Dlouholetí spojenci – Britové – intrikovali v Africe, kdysi
mocná koloniální říše se otřásala...
Jorge Colaco by býval mohl klidně podlehnout „blbé náladě“ a
vymalovat na stěny nádraží nějakou slavnou národní porážku. My
Češi, experti na sebetrýznění, bychom mu mohli jít příkladem –
pyšníme se Maroldovým panoramatem bitvy u Lipan, kocháme se
ztvárněním prohraného boje se Švédy ve třicetileté válce. Hrdý
Portugalec Colaco ovšem přišel v čase nepohody s dílem
nadčasovým. A tak azulejos na severní stěně nádraží
představují dvě scény oslavující zrod portugalského státu ve
dvanáctém století, na jižní straně připomínají příjezd
královské rodiny Jana I. a jeho anglické manželky Filipy
Lancasterské do Porta a dobytí muslimské Ceuty pod vedením
jejich třetího syna Jindřicha Mořeplavce, muže, o němž se
soudí, že byl iniciátorem zámořských objevů, nejslavnější
kapitoly portugalské historie. Ještě zbylo pár kachlíčků i na
oslavu technického pokroku v dopravě a krásy krajiny kolem
řeky Douro, kde se rodí portské víno.
Nádraží dokončili v roce 1916 krátce předtím, než bylo
Portugalsko vehnáno do první světové války. Válka pak
skončila, inflace se uklidnila, přehnala se i další válka a
přešly i časy salazarovské diktatury, definitivně se rozpadla
portugalská koloniální říše a země vstoupila do Evropské unie.
Zvedla se životní úroveň, zlepšila se gramotnost, postavily se
silnice, dokončila elektrifikace.
Ani teď, když je v Portugalsku znovu krize a sto tisíc lidí
bylo nuceno vydat se za prací do světa, by nejspíš Jorge
Colaco nevytvořil své dílo jinak. A člověk tu stojí a zírá a
dává mu zapravdu...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
